Napsat pár řádek k novému titulku z dílny strýčka Uda, to je vlastně docela dobrá sonda na poli slovních a stylistických rezerv dotyčného autora. Vždyť jak bůhvípokolikáté popsat to, co už je bůhvípokolikáté pořád stejné, samozřejmě s výhradou k občas odlišné kvalitativní úrovni? Člověk aby si dal sakra záležet, i když U.D.O.vu organizaci to v podstatě ani nenapadne...

Ale to bych nejspíš kapele, která před nahráváním svého čtrnáctého studiového výlisku prošla zásadní personální změnou, křivdil. Jestliže totiž na příslušná místa za kytarami naskočili novicové Andrej Smirnov a Kasperi Heikkinen, znamenalo to, že U.D.O. přišli o jednoho ze svých klíčových mužů, tedy Stefana Kaufmanna, a nebylo vůbec jasné, jak, kdo a zejména na jaké úrovni se ujme autorské práce na novince.

Výsledek, stylově pojmenovaný „Steelhammer“, ovšem napověděl, že dirkschneiderovci ještě zdaleka nepatří do domova heavymetalových důchodců. Řízný titulní otvírák to ostatně signalizuje řečí naprosto jasnou a po acceptovsku srozumitelnou. Ještě větší příklon k práci Udovy mateřské kapely je ostatně vůbec nejdůležitějším znamením nového materiálu, jemuž navíc svědčí fakt, že zase jednou (a kupříkladu v porovnání se slaboučkým „Rev-raptorem“) má (v rámci možností) velmi solidní výzor.

Pokračujeme v barevné „A Cry Of A Nation“ (s poněkud mrazivým obsahem mluveného partu uvnitř navíc) a je to skutečně přesně tak energické, jak kdysi dovedla do kovadliny bušit jen solingenská mlátička. Podobně „Metal Machine“ nabídne strojový riff a slušně burácivý sborový refrén, „Basta Ya“ melodicky nakažlivé motivy, okořeněné španělštinou, a krátká a stručná „Heavy Rain“ zase poměrně nečekaný přísun baladické lehkosti, v níž si Udo vystačí jen s lehkým piánem a svým typickým havraním vokálem.

A to je samozřejmě jen začátek celého alba, na němž jakoby kapelu skutečně někdo polil řádně živým a žhavým kovem. „Devil´s Bite“ vzápětí zavíří sice jednoduchým, ale zato znamenitým klávesovým motivem, následuje silná trojka skladeb „Death Ride“, „King Of Mean“ a „Timekeeper“, hustá jak chladnoucí ocel v tavící peci (o zeměpisném původu nemluvě), a jako blesk z čistého nebe do toho sjíždí „Never Cross My Way“, příjemně odlehčená, až téměř rocková zábava, při níž se nestačíte divit, čehože všeho je Udo Dirkschneider na stará kolena schopen.

Už tady by album mohlo s klidem skončit a U.D.O. by tak ve starém dobrém budovatelském duchu naplnili plán na dobrých stopadesát procent. Že nekončí je tím pádem věc možná trochu diskutabilní, ale protože i dále se dá narazit na slušný kovový kus („Take My Medicine“ či „Book Of Faith“), určitě tolerovatelná. Obzvlášť, když se hoši jinak tak náramně předvedli, jen co je pravda. Steelhammers Up!