Pravda, v recenzi na minulé album „Mastercutor“ jsem si neodpustil pichlavou (a nepochybně také oprávněnou) poznámku směrem ke smyslu naslouchání novým albům Organizace Uda Dirkschneidera, zvané prostě U.D.O. Ta ovšem byla způsobena především momentálním znechucením z alba samotného, jež v rozporu s pověstí předcházející kapele a jejím dvěma ex-acceptovským vůdčím postavám (Dirkschneider a Kaufmann, dodávám samozřejmě jen pro ty, co by třeba nevěděli) bylo již opakovaně postaveno na silně nudném materiálu s výstavní jednou až dvěma skladbami na úvod v kontrastu k tomu. Zejména proto jsem nad albem ohrnul nos a i proto se ovšem dnes potkáváme znovu.

Ono je to totiž pořád lákavé, poslechnout si něco nového z dílny již zmíněných a téměř legendárních autorů, třebaže předtucha poslední dobou mluví jednoznačně. Nestrkej tam prsty, spálíš si je. Odkojení těžkým kovem je ale odkojení těžkým kovem, a tak jsem znovu skončil u výsledku U.D.O.vy práce, protentokráte honosně pojmenovaném „Dominator“ (Dominik Hašek by měl asi radost, jen co je pravda, a s ním možná i celé Pardubice). A co myslíte, jak jsem dopadl? No jo, mají to tam. Respektive nemají, budeme-li řešit úhel dotazu, nicméně tentokráte v poněkud únosnější a příjemnější míře než posledně. Ostatně proto se také s těmihle řádky mažu, aby strýček Udo náhodou nemohl mít pocit, že když se nedaří, kálím mu na hlavu, a když je naopak zase na chvilku pevněji v sedle, nezmíním se o tom ani slovíčkem.

A abych tedy nezdržoval víc než je zdrávo, půjdu rovnou na věc. Náš, za tři roky šedesátník, Udo jakoby si tentokráte před nástupem do studia ještě na moment odskočil se svojí starou, zaprášenou uniformou vrchního důstojníka ACCEPT do čistírny, a když si ji tamodtud s nostalgickou pýchou odnášel blýskavou a vyleštěnou, viditelně ho to poznamenalo. Dominátorovy věci pozornosti hodné proto nyní nekončí u prvních dvou skladeb (výborný strašák „The Bogeyman“ a titulní věc), ale naopak se proplétají celým albem, jemuž proto neschází ještě nedávno tolik postrádaná schopnost upoutat pozornost. V duchu solingenské preciznosti proto nepřehlédnutelně vypnou hruď skočná „Infected“ s pevně ukovaným refrénem, nostalgická „Heavy Metal Heaven“, swingem nakažená „Devil´s Rendezvous“, typicky pochodová „Pleasure In The Darkroom“ a s nimi i jemná balada „Stillness Of Time“. Jinými slovy až poměrně silná porce udovštiny, pod dojmem z níž budete ochotni (samozřejmě v příslušných dimenzích a náhledech hodnocení) zapomenout na vzrušení kompletně prostý zbytek alba.

Jen pro pocit férovosti a zodpovědnosti jsem pak výslednou známku pro „Dominator“ získal čistě matematicky, ohodnocením jednotlivých skladeb pěkně samostatně a zprůměrňováním výsledku. A když jsem si mimochodem do tohoto jednoduchého vzorečku jen tak pro zajímavost dosadil i „Mastercutor“, musel jsem se (byť bez nastoupené jednotky) pochválit, neboť výsledné číslo se velmi blížilo mému původnímu hodnocení, vyčíslenému čistě na základě tehdejšího prožitku. Tak, tak, strýčku Udo, mám tě prostě spočítaného!