BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a Blaze Bayley je zde zpět s dalším novým albem. Málem jako neúnavný metalový mezek, který si usmyslel, že hlavou sice zeď rovnou neprorazí, ale když do ní udeří opakovaně s náležitou silou a výbušností, výsledek se jistě dostaví. Přesně tak může být vnímán tenhle anglický samorost, jenž nejenže opět převážnou část proběhnuvších 365 dní strávil na turné po všech myslitelných i nemyslitelných zemských koutech, ale zároveň dokázal připravit a zrealizovat další těžcekovovou nahrávku, s níž znovu přichází, aby dokázal, že klasický heavy metal stále ještě není mrtev.
Ostatně, roční odstup mezi dvěma studiovými nahrávkami, to je věc snad naposledy vídávaná v původních metalových „osmdesátkách“, kdy tlačit na nahrávací pilu mělo ještě svůj smysl. Ex – zpěvák IRON MAIDEN to ale zjevně vidí jinak a tak v rekordním čase přináší druhé pokračování sci-fi příběhu kosmonauta Williama Blacka, osamělého na své cestě ke Keplerovým planetám, jenž se začal odehrávat na loňském veleopusu „Infinite Entanglement“.
A stejně jako tam je i zde Blaze opět fenomenální. Pravda, chybí sice moment překvapení, kterého se úvodní nahrávce zamýšlené trilogie (!) povedlo po čtyřleté nahrávací pauze využít na sto a více procent, poněkud chybí i jistá důvěrnější sevřenost celého konceptu a jeho hudebního provedení, ale jinak je to dočista ten samý výstavní heavy metal jako minule, přesně jako když si k němu přimyslíte onen v titulku deklarovaný přívlastek v podobě římské dvojky.
Začínáme znovu titulním kusem, jenž má znovu (obávám se, že právě zmíněné slovíčko bude v téhle recenzi nadužíváno, ale co holt se dá dělat) takové charisma, že nepřipraveného posluchače okamžitě posílá rovnou do kolen. Jednoduchý nápad, krásně dřevorubecké bicí Martina McNeeho z doprovodného bandu ABSOLVA a především vynikající hlavní pěvec, který v kouzelném refrénu, podepřeném sbory, doslova čaruje. Nechybí ani nesmírně magnetizující citace Roba Toogooda, britského herce, kterého jste mohli zahlédnout třeba v televizním „Sherlockovi“, a které dodávaly tolik lesku již minulé desce.
Dál už jedeme podle starého známého vzorce, účinkuje samozřejmě těžký kov ve všech svých osvědčeně zneklidňujících podobách, riffech, rytmech a melodiích, jemuž hlavní protagonista se svým skladatelským potenciálem a pochopitelně i jedinečným hlasovým projevem dodává výrazného tvaru vysoce šlechtěného kusu železné rudy. „Escape Velocity“ a „Blood“ vás vezmou na projížďku dvoukopákovou metalovou rychlostí a (zejména druhá ze jmenovaných) překvapí i hitovým potenciálem, „Eating Lies“ naopak zafunguje jako perfektní pomalejší věc navíc s důrazným textem a nádherně vymalovaným sólem a chvíli na to přichází i „Destroyer“, aby coby nejméně zvučný kus na albu tak trochu zchladil horké hlavy.
Album se v tu chvíli půlí a s tím přichází i půlení zážitků z jeho drážek. Na to nejlepší z titulní skladby navazuje majestátní „Dawn Of The Dead Son“, jíž po vzoru loňského akustického kusu „What Will Come“ střídá další nádherná pecka „Remember“, tentokráte navíc s neodolatelnou harmonikou a jak jinak než procítěným Blazeho přednesem. „Fight Back“ poté znovu zůstane skromně stranou od hlavního dění, jež vyvrcholí v parádním eposu „The World Is Turning The Wrong Way“ a naoko optimistické „Together We Can Move The Sun“. Optimismu však nikdy není nazbyt a tak závěrečné outro přináší jistě zajímavý příspěvek k těšení se na zmiňované třetí album z celé té vesmírné trilogie.
„Vydržet a přežít“, tak nějak zní v překladu název celé téhle parádní desky, což ale rozhodně není aktuální motto pro Blaze Bayleho. To spíš zní „překvapit a oslnit“. Věřme, že se ho Blaze přidrží i do třetice, protože bez nejmenších pochyb se mu to povedlo už dvakrát a už to samo o sobě znamená nadlidský nebo, chcete-li, nadmetalový výkon hodný pravého umělce.
Další „nadmetalový“ výkon pravého umělce.
9 / 10
Blaze Bayley
- zpěv
Chris Appleton
- kytara
Karl Schramm
- baskytara
Martin McNee
- bicí
1. Endure And Survive
2. Escape Velocity
3. Blood
4. Eating Lies
5. Destroyer
6. Dawn Of The Dead Son
7. Remember
8. Fight Back
9. The World Is Turning The Wrong Way
10. Together We Can Move the Sun
Circle Of Stone (2024)
War Within Me (2021)
Live In Czech (2020)
The Redemption Of William Black (2018)
Endure And Survive (2017)
Infinite Entanglement (2016)
Live In Prague (2014)
Soundtracks Of My Life (2 CD Best Of) (2013)
The King Of Metal (2012)
Promise And Terror (2010)
The Night That Will Not Die (Live) (2009)
The Man Who Would Not Die (2008)
Alive In Poland (DVD) (2007)
Blood And Belief (2004)
As Live As It Gets (2003)
Tenth Dimension (2002)
Silicon Messiah (2000)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Blaze Bayley Recordings
Stopáž: 47:24
(Infinite Entanglement Pt. II)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.