Dělat věci tak, jak se mají dělat a zbytečně kolem toho nekecat. Kdyby všechno na Zemi fungovalo tak, jak to funguje u Blaze Bayleyho, nemuseli bychom myslím mít o její budoucnost pražádný strach. Charismatický bojovník s osudem se po patáliích s bývalými spoluhráči a pohnutých událostech v jeho soukromém životě téměř neuvěřitelně semknul se svými novými parťáky a spolu se vydali dobýt heavy metalový svět. S málem geniálním albem „The Man Who Would Not Die“ jej proto celý v letech 2008 a 2009 zodpovědně objeli tam a zpátky a nebylo nejmenších pochyb, že i díky tomu se nejpozději s prvními zmínkami o dalším albu před kapelou skutečně přemnozí hluboce uklonili. Nebyl ovšem čas to zbytečně někde proklamovat, protože jednak samochvála zcela jistě smrdí, a jednak to pozitivní reakce prakticky ze všech stran stejně za kapelu samotnou udělaly lépe, než ten nejtučněji placený reklamní agent a advokát v jedné osobě.

Otázka ovšem zněla, co bude dál. Podrží si „Promise And Terror“ kvality svého předchůdce, obzvláště pokud času na jeho přípravu nebylo podle všeho ve vší té koncertní změti nadbytek? Neuškodí mu jeho čistě heavy metalový přívlastek, který bude zcela jistě podroben velmi pečlivému srovnání s mimořádně povedenou kovovou klenotnicí z minula? Ale kdeže. Tohle je přece Blaze Bayley a hraje heavy metal. Jak o tom vlastně vůbec lze zapochybovat?

„Promise And Terror“ (mimochodem opětovně s velmi pohledným obalem) je jednoduše logickým pokračováním „The Man Who Would Not Die“, se všemi jeho přednostmi a kvalitami (vyjma snad jen momentu překvapení, který se z pochopitelných důvodů už nemůže opakovat), přičemž o negativech či dokonce záporech rozhodně nelze hovořit, z toho prostého důvodu, že neexistují. Jedenáctka nových skladeb, to je totiž ryzí, čistý heavy metal, bez jakýchkoliv postranních úmyslů, přítěžků či úliteb, pekelně se soustředící jen a pouze na své vlastní základní náležitosti. Poctivý riff, hutné a svižné tempo, nosná melodie, přesvědčivá sóla a jistý a nezaměnitelný zpěv. Toho všeho si znovu ve společnosti BLAZE BAYLEY lze užít měrou vrchovatou. V husí kůži nahánějícím otvíráku „Watching The Night Sky“ (pokud vám něco připomene, máte určitě správný dojem, ale na to se tady prostě nehraje), v řezavých odzemcích jako „Madness And Sorrow“ nebo „Faceless“, v rozvážnějších, důmyslněji stavěných skladbách typu „City Of Bones“ či „Surrounded By Sadness“ (snad vůbec poprvé v Blazeově sólovém podání s akustickou kytarou, jestli mě paměť neklame). V každém momentu alba lze zkrátka najít něco důležitého, něco, co z Blaze a spol. dělá naprosto přirozené heavy metalové šlechtice s pravou modrou krví, o tom není pochyb. A i když se vás navzdory tomu zhostí pocit, že v daném okamžiku tomu třeba tak úplně není, pořád ještě můžete obdivovat věci, které jinde rozhodně nejsou samozřejmostí, třeba stále dál opojné Blazeovy bezeslovné nápěvy, fungující jako jakási třetí kytara, nebo jeho temné, ale zároveň srozumitelné texty, mnohdy velmi, velmi působivé (viz. např. „The Trace Of Things That Have No Words“).

Tak, tak. Jedna jediná heavy metalová deska, s kusem talentu poctivě odpracovaná, bez zbytečného humbuku a lživého přechvalování a přeceňování kolem, a kde jsou náhle desítky a stovky těch, co mají za zády silné nahrávací společnosti, producenty a manažery? Přesně tam, kde jsi je určitě vždycky chtěl mít, Blazei.