Z prvních tří alb finské speedmetalové skupiny SONATA ARCTICA je zcela jasně identifikovatelný původ jejich členů a především jejich hudební vzor a inspirace – finští STRATOVARIUS. Ultrarychlé a melodické kompozice, vysoký vokál, velice schopný a rychlý kytarista, který se o sóla střídá s neméně rychlým klávesákem, a bubeník výkonný jako šicí stroj.

Všechny tyto prvky byly sice přítomny i na jejich čtvrtém a mimořádně zdařilém počinu „Reckoning Night“, na kterém se však skupina profilovala již poněkud odlišným způsobem. SONATA ARCTICA na něm ve své tvorbě zaznamenala nový posun, který jsem kvitoval vskutku s uspokojením. Mládenci z finského města Kemi ke svým základním poznávacím znakům přidali určitou potemnělost, částečně ubrali na rychlosti a více si pohráli s rozmanitými náladami. A na toto album navázala v roce 2007 nahrávka „Unia“. A musím říci, že úspěšně.

Kdybych měl použít hudebně-zahradnického přirovnání, uvedl bych, že na kmen STRATOVARIUS byl naroubován štěp BLIND GUARDIAN a synergickým výsledkem je košatý strom SONATA ARCTICA, který nabízí melodického metalu chtivým labužníkům skutečně lahodné a vitamínů plné ovoce. Už to zkrátka a dobře není ortodoxní speed metal z prvních tří alb.

Výhradním autorem hudby je zpěvák Tony Kakko a je poznat, že si se skladbami v rámci kompozičního procesu skutečně vyhrál. Jejich struktura je poměrně členitá, sbory byly posíleny, byli přizváni schopní hosté-instrumentalisté a ke slovu přišly i smyčcové nástroje (kolega Louža se dočkal – viz jeho recenze na „Reckoning Night“). Produkce a zvuk jsou vskutku excelentní. Začátek alba sice navazuje tam, kde skončilo to minulé, ale od čtvrté písně „It Won´t Fade se začínají dít věci, a to i přes unylý začátek čtvrté pomalé písně „Under Your Tree“.

Celé desce vévodí hlas zpěváka Tonyho Kakko, jenž společně se sbory místy vytváří až divadelní či muzikálovou atmosféru („Caleb“, „The Vice“, „My Dream´s But A Drop Of Fuel For A Nightmare“, „The Harvest“). Rovněž nelze pominout sóla kytaristy Janiho Liimatainena a klávesáka Henrika Klinkenberga, zejména jehož klávesy přispívají velmi významnou měrou k odlišným náladám písní. Pro Janiho Liimatainena bylo toto album rozlučkou v řadách SONATA ARCTICA a jeho další hudební krok (projekt CAIN´S OFFERING s Timem Kotipeltem za mikrofonem) jasně dokázal, která část tvorby SONATA ARCTICA mu byla bližší.

Výsledným efektem při poslechu „Unia“ je zajímavý paradox – nahrávka se vám líbí na první poslech, ale i při dalších posleších objevíte řadu dalších zajímavých vychytávek. Když odhlédnete od hlasu a zaměříte svou pozornost jen na hudbu, zjistíte, že se tam stále něco děje. Oproti svému předchůdci, na kterém je každý song snadno poznatelný, působí „Unia“ mnohem ucelenějším a sevřenějším dojmem, hýřícím množstvím nápadů. Ne nadarmo bylo na základě názorů členů kapely pojmenováno „Unia“, což je údajně finský výraz pro „sny“. Myslím, že je skutečně s mírnou nadsázkou splněným snem otevřenějšího fanouška melodického metalu.