V prog-rockovém úle jsou BEARDFISH jednou z nejpilnějších včeliček. Jako předmět doličný nám poslouží čerstvé album „The Void“, k posudku se nabízející ani ne rok a půl po důkladném pozorování neustále velmi vitálního opusu „Mammoth“, tedy předchůdce, jenž Švédy představil ve zdaleka nejkompaktnějším nasvětlení.

Na aktuální novotině lze i nadále najít muzikantskou šikovnost, rozhled, nápaditost. Nejde však nepřehlédnout i absenci soudnosti hudební myšlenku opustit nebo alespoň včas opustit. Abyste mi dobře rozuměli, rozhodně se nebráním jistému druhu živelné (ne)učesanosti a i šíleně setřepané pelmely „Destined Solitaire” či „Scarsick“ od níže zmiňované porovnávací veličiny mne čas od času znovu potěší svojí spontánností. Problém vždy přichází s pudově silně rozeznatelným závanem pachuti jalového e(go)xhibicionismu a „The Void“ má v několika momentech, zvláště pak ve své druhé polovině, směle nakročeno směrem k aktuálnímu rozpoložení slavnějšího krajana Daniela Gildenlöwa a jeho PAIN OF SALVATION, a to nejen podobou některých pěveckých poloh, ale i stavbou skladeb, připomínající úseky z obou „slaných cest“ např. u „Turn To Gravel“.

Dle prohlášení skupiny bylo hlavním úkolem novinky přenést pódiovou živelnost do drážek nosiče a čtveřice tak možná trošku účelově deklaruje, že na rozdíl od předešlých kolekcí je „The Void“ dotažena v tomto ohledu k maximálnímu uspokojení. Zde můžeme těžko něco vyčítat, jelikož nazvučení je opravdu syrové a slušivé. Druhá strana mince onoho snažení bohužel znamená odbourání jakýkoliv dalších doprovodů. Čili už teď víme, že ryzímu živému vyznění padl za oběť půvab saxofonových vsuvek, které decentně vyšperkovaly staršího mamutího sourozence. Naopak můžeme zaznamenat zvýšený výskyt hammondkových eskapád, někdy až na pokraji zbytečnosti („Seventeen Again”). Album potom charakterizuje dosti velká nevyrovnanost, kterou podtrhuje šestnáctiminutová motanice u márnice o čtyřech dějstvích „Note“.

I přes zmiňované nedostatky u mě celkově převládají spíše pozitivní dojmy. Tento fakt si sám sobě nedokáži nijak rozumově srovnat, protože důvodů, abych se pohoršil o malinko hlouběji, by se našlo skladbu po skladbě zajisté daleko více. Nevím, jestli by to správné ospravedlnění mojí benevolence mělo být, že slabší, nastavované pasáže a plácání vody vyloženě neotravují, nicméně jako přesnější vysvětlení bych radši uvedl, že pořád cítím převládající radost z muzicírování, pročež nenásilně přivírám víčka.

Navíc pět úvodních kompozic spolu s „Ludvig & Sverker“ (včetně bonusové piano verze) tvoří velmi silnou protiváhu vyloženě pesimistickým náladám. Zvláště pak okamžiky ctící nesložitost, kdy se koketuje s metalovým laděním, jako „Voluntary Slavery“ nebo growlingem provázená „This Matter Of Mine“, které jsou společně s variacemi na povědomé purpurově karmínové podněty („They Whisper“) hodny uznání a dodávají odhodlání, resp. trpělivost pro zdolání více než sedmdesátiminutové nálože.

V BEARDFISH nesporně dřímá talent k pohledání a proto, aby tento nevyzněl do ještě většího prázdna, by měla být příště opět angažována vyšší producentská moc, jenž by (jako v případě „Mammoth“) dovedla zamezit citovaným bolestem, které novinku okatě trápí.

Quo vadis aneb otázka, do jaké míry se podaří efektivně vytěžit potenciál přetlaku tvůrčí mízy kvarteta, bude nad BEARDFISH viset minimálně do vydání dalšího alba.