Koho by při poslechu dávné demo nahrávky PAIN OF SALVATION napadlo, že tahle švédská skupina, vedená charismatickým tahounem, zpěvákem a kytaristou Danielem Gildenlöwem, jednou doroste v zásadního hybatele progresivního metalu, dotáhne tento žánr ke svébytné dokonalosti a přes akustickou zastávku či následnou poklonu art rockovým velikánům se odrazí k netradičnímu mixu všeho se vším a tudíž i mimo běžné hudební škatulky? To všechno navíc s vlastní nezaměnitelnou pečetí?

Jistě, budeme-li spravedliví, už i ten zmiňovaný demosnímek (z roku 1993, nepletu-li se) v sobě obsahoval ždibíček budoucího lesku, občasný záchvěv typického motivu, který neuslyšíte od nikoho jiného. Oblékal však teprve kojenecký šat, a tak skupinu čekal ještě pořádný kus cesty. S debutem „Entropia“ (1997) však přichází už poučení PAIN OF SALVATION, s jasnou vizí, uceleným materiálem a odpovídajícími muzikantskými výkony - prostě je znát, že uplynulý čas zbůhdarma neproflákali. Na seznamovací nahrávku tedy rozhodně silná kolekce, byť cestu do světa měla dosti ztíženou a Evropa si na její poslech musela počkat dokonce až do roku 1999, kdy už rok v přehrávačích mohla brousit dvojku „One Hour By The Concrete Lake“. Naštěstí ani svižné tempo, ani krátký časový rozestup neubrali materiálu na kvalitě, což je jistě zásluha nejen tehdejší „ráže“ muzikantů. Díky kladným ohlasům pak skupina zakotvila i v zatím neměnné náruči chlebodárců z InsideOut.

A vstupním dárečkem byla hned první část „The Perfect Element“ - tedy trefa přímo do středu terče. Co bylo dříve jen naznačeno, či trochu ledabyle načrtnuto, tady najednou vykazuje jasné kontury, ostré jako břitva. Pryč jsou veškeré dozvuky metalu osmdesátých let, a byť zrovna u POS bývaly často ozvláštněny nějakou tou ukradenou dobou, tahle eliminace výsledku neskutečně prospěla. Vše podle hesla: „Pryč se starobou, sem s novými nápady!“ A že jich je. Třebas hned úvodní „Used“, která se po několika úvodních kilech přelije do štěkavých slok s „rapováním“ (které je pro Daniela dnes už typické) a přes ultrarychlou sypačku skončí táhlým melodickým refrénem. Že to nejsou jediné změny, v rámci stále ještě probíhající písně, není asi třeba dodávat. Skupina výtečně pracuje s aranžmá jednotlivých skladeb, různě pospojovanými motivy slok a refrénů dociluje pocitu neustálého vývoje, změny a vynucuje si od posluchače plnou pozornost. A ta nálada! Skvělým příklad může posloužit přerod z „In The Flesh“ - akustický konec přeznívá do táhlých tónů kytary, pod nimi zahřmí klavír, ozve se hlavní motiv a s ním je tu „Ashes“. Nádherný okamžik, který snad nikdy nepřestane zabírat. Je zbytečné pitvat se v jednotlivých skladbách, každá má nezaměnitelné kouzlo a nadchne sama o sobě. Je úplně šumafuk, jestli kapela burácí („Idioglossia“, „Reconcliation“), teskně lká („Morning On Earth“, „Dedication“, „Song For The Innocent“, „Falling“), či volně proplouvá mezi obojím („Her Voices“, „King Of Loss“). Síla „The Perfect Element“ totiž spočívá v umné kombinaci skvělých kompozic a jejich pospojování v úžasný celek, do kterého bezezbytku zapadá i japonský bonus „Epilogue“. Pokud jej nevlastníte, zbývá už jen závěrečná titulka s krátkým jamem perkusí a obroda progresivního rock/metalu jest dokonána. A pak že to nejde bez nudných hudebních onanií, patosu a hodinových výstřiků...

Osobně neznám příliš desek s kouzlem podobným prvnímu „Elementu“. Při poslechu běhá mráz spolehlivě po zádech a výsledný koktejl neztratil pranic ze své výjimečné krásy, bolesti a smutku. Nadčasová záležitost, kterou míjet znamená prohloupit. Pokud se však ještě pevně neuhnízdila ve vašem srdci, zkuste si to s ní rozdat za sychravého podzimního večera, kdy lezavo sahá dušičce po krku, ta se krčí někde v koutku, za okny funí vítr a z černých siluet stromů bezcitně otrhává špinavě žluté listí. Tohle není soundtrack k podzimu namalovaný na kšeft v jásavých katalogových barvách. Tohle je bolest, která nezná smilování. Utopte se v ní nebo zkuste plácat rukama.