BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vydávat "Best Of" alba je docela určitě ošidná věc. Jako příklad může sloužit výroční kolekce, gratulující k dvaceti létům života hamburgským pirátům RUNNING WILD. Není tomu ještě totiž tak docela dávno, co se na domovských www stránkách ústy svého šéfa Rolfa Kasparka chlubili 2CD, jehož obsah krom obligátního přídělu těch nejlepších skladeb měla tvořit také multimediální část, na níž by byly shrnuty všechny dosavadní videoklipy kapely a další raritní filmový materiál. Jenže týden se sešel s týdnem, z data vydání na začátku letošního léta se stal konec září a to, co nám kapela nakonec předložila, docela určitě nedostálo slibům a návnadám posluchači předhazovaným. Jinými slovy, žádná multimediální show se nekoná, k mání je pouze zvukový záznam celkem 26 skladeb, a z toho, aby se snad neřeklo, jsou dvě dosud nikde nezveřejněné a dvě nově nahrané. Na tak velké a výrazné výročí celkem slabota, řekl bych, kterou nezachrání ani údajně nově přidané kytary, které navíc ani nejsou poznat, natož slyšet. Pravda, booklet je plný pěkných fotografií, ale to reputaci skupině znovu nezachrání, tím spíš, že na vnitřní stranu zadního obalu alba, která je v případě 2CD rovněž vidět, neumístila vůbec nic a nechala tenhle prostor trestuhodně nevyužitým a papírově bílým, až to do očí praští. Ale slzy stranou, s touhle deskou by se přece mělo slavit, není-liž pravda.
Dvacet let přece jenom je, ať se nám to zdá nebo nezdá, úctyhodná doba, jíž se na poli hudebním, potažmo metalovém, mnozí jen tak nedožijí. V případě RUNNING WILD je to sice mnohem jednodušší, protože tady stačilo, aby se těch konkrétních dvaceti let dožil rodný otec a matka v jedné osobě, kapitán Rolf Kasparek alias Rock´n´Rolf, nicméně i tak je to pěkné. Vždyť těch dvacet let je mapováno nejméně 150 skladbami v rámci 15 regulérních alb, z nichž některým (zejména těm z konce předposlední dekády minulého století) se podařilo dosáhnout málem celosvětového úspěchu. Jak paradoxně v tomhle podtextu dnes zní slova Larse Ulricha, který kdysi v jakémsi ušním průplachu ve slavném německém Metalu Hammeru, když mu pustili otvírák debutního alba R. W., skladbu "Victim Of States Power", řekl, že "tuhle kapelu neznám, nejsou moc originální a písničku jako je tahle už jsem předtím slyšel asi tak šestsetkrát." Ale abych neodbočoval. Aby bylo vzpomínání jaksepatří spravedlivé, dostalo každé album skupiny prostor pro dvě skladby, což je myslím přesně ten nejdemokratičtější přístup, který mohl být zvolen. Finální výběr skladeb naproti tomu byl zřejmě činěn po diktátorsku samotným Rolfem, což ovšem také neznamená nějaké výrazně nešťastné řešení (jen tak na okraj podotýkám, že povětšinou, protože ve skladbách "Lions Of The Sea" a "Black Soul" coby zástupcích desky "Masquerade" nevidím to úplně nejlepší, co se v jejích drážkách urodilo) a obě cédéčka mají pěkný a celkem nenásilný spád. Raritní materiál pak zastupují skladby "Prowling Werevolf", kousek z historicky prvního živého play listu kapely z roku 1983, který se už nevešel do drážek výše zmíněného debutu "Gates To Purgatory", a "Apocalyptic Horsemen", jíž potkal stejný osud jako prvně jmenovaný štyk, jen s tím, že původně byla napsána pro album "Under Jolly Roger". Oběma vládne výrazná a typická Kasparkova riffohra z příslušné doby, takže pospolu s celkovým charizmatem, který jim je neomylně vtištěn, okamžitě poznáte, že právě hrají RUNNING WILD, a to v celkem solidní formě. Dalším lákadlem pro fanoušky můžou být i nově pořízené verze skladeb "Branded & Exiled" a "Mordor" (za jejímž výběrem předpokládám inspiraci či přímo motivaci současným mohutným a celosvětovým zájmem o trilogii Pána prstenů) z druhého, stejně pojmenovaného alba "Branded & Exiled", i když doopravdy nejde o nic jiného, než o to, že je skupina ve studiu prostě jen znovu přehrála a nahrála. O ono lákadlo se může jednat z poměrně prozaického důvodu - prostřednictvím těchhle dvou písní (po obou novinkách, abych na ně nezapomněl) může fanoušek konečně slyšet bubeníka Matthiase Liebetrutha také na studiové nahrávce.
Pokud jde ovšem o komplexní hodnocení a závěrečné resumé, já osobně mám nicméně ten dojem, že albu se nevěnovala taková pozornost, jakou by si asi správně zasloužilo, v čemž mě utvrzuje nejenom to, o čem už jsem psal o dva odstavce výš, ale i další jemné niance, jako například odfláknutí střihu (to když je třeba na začátku skladby "Whirlwind" slyšet doznění originálně předcházejícího intra "Chamber Of Lies"). Jakoby daleko důležitější než důvod k pořádné oslavě bylo cinkání zlaťáčků do truhlice kapitána Flinta. Že se vám to nezdá? Inu, piráti byli myslím velmi nevyzpytatelnou cháskou.
Přestože se dá říct, že pirátský kapitán se se svým výročním albem nijak nepředvedl, přece jenom mám za to (a rozhodně ne z toho důvodu, že jsem na RUNNING WILD totálně závislý a proto třeba někdy i méně kritický), že je nutno k němu přistupovat velmi opatrně a především až po vyprchání prvotních nepřesvědčivých dojmů.
7 / 10
Rock´n´ Rolf
- zpěv, kytary
Peter Pichl
- baskytara
Matthias Liebetruth
- bicí
1. CD 1: Prowling Werewolf
2. Genghis Khan
3. Prisoners Of Our Time
4. Branded & Exiled ´03
5. Mordor ´03
6. Under Jolly Roger
7. Apocalyptic Horsemen
8. Raise Your Fist
9. Port Royal
10. Conquistadores
11. Riding The Storm
12. Bad To The Bone
13. Blazon Stone
14. Little Big Horn
15. CD 2: 1. Whirlwind
16. Treasure Island
17. Black Hand Inn
18. The Privateer
19. Lions Of The Sea
20. Black Soul
21. Firebreather
22. Ballad Of William Kidd
23. Victory
24. Tsar
25. Welcome To Hell
26. The Brotherhood
Blood On Blood (2021)
Crossing The Blades (EP) (2019)
Rapid Foray (2016)
Resilient (2013)
Shadowmaker (2012)
The Final Jolly Roger (DVD/2CD) (2011)
Rogues En Vogue (2005)
20 Years In History (2003)
Live (2002)
The Brotherhood (2002)
Victory (1999)
The Rivalry (1998)
Masquerade (1995)
Black Hand Inn (1994)
Pile Of Skulls (1992)
The First Years Of Piracy (The Best Of) (1991)
Blazon Stone (1991)
Wild Animal (EP) (1990)
Death Or Glory (1989)
Port Royal (1988)
Ready For Boarding (Live) (1988)
Under Jolly Roger (1987)
Branded And Exiled (1985)
Gates To Purgatory (1984)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Sanctuary Copyrights Ltd./ Noise rec.
Stopáž: 69:13, res
Produkce: Rock´n´Rolf
Myslím, že se jedná o výběr, který je (byl) pro kariéru bukanýrů z Hamburku reprezentativní. Hádám, že by šlo z jejich tvorby sestavit další 2 -3 podobné rozsáhlé a stejně kvalitní výběry. Proto je mé hodnocení spíše oceněním jejich přínosu (věc názoru) pro metal jako takový, než hodnocením tohoto výběru. Jinak naprostý souhlas s Louisem.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.