BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédští hrdinové SABATON v první březnovou sobotu vyprodali pražskou Tipsport Arénu. Ba co víc, vyprodali ji a předskokany jim k tomu dělali ACCEPT. Nová doba, říkáte si nejspíš? No, už to tak asi bude. Vzpomeneme-li totiž na první nesmělé krůčky, které na našich koncertních prknech podnikali Joakim Brodén a spol. před nějakými deseti léty, a srovnáme to s popularitou, kterou v té době, byť tedy zrovna ne úplně existovali, požívali legendární ACCEPT, je zřejmé, že zde dochází ke znatelným posunům. A není důležité, že se „Acceptům“ ten večer říkalo „speciální host“, důležité je, že hráli už jako druzí v pořadí a k tomu jen zhruba slabou hodinku. Což zkrátka obvyklé není, co si budeme vykládat. Ale lid si to tak zřejmě žádá, a jelikož hvězda SABATON svítí stále jasnějším světlem, muselo to tak být.
Melodický metalový dýchánek zahájili Švédové TWILIGHT FORCE, jejichž hvězdička se ještě teprve rozsvící. Ve zhruba půlhodinovém setu se soustředili hlavně na stále aktuální album „Heroes Of Mighty Magic“, ovšem prostřednictvím znamenité „The Power Of The Ancient Force“ došlo i na debut „Tales Of Ancient Prophecies“, který stále vnímám jako povedenější z obou alb, jež jinak nezastírají silnou náklonnost kapely k raným RHAPSODY a jejich melodicko-symfonickým metalovým hrátkám. Zvuk dobrý, mnohočetné publikum nažhavené, víc si asi Švédové poschovávaní pod elfsky znějícími přezdívkami nemohli přát.
Setlist: Battle of Arcane Might, To the Stars, Riders of the Dawn, Flight of the Sapphire Dragon, Gates of Glory, The Power of the Ancient Force, Knights of Twilight´s Might
Střídání stráží předskokanů přivedlo na scénu německé tvůrce stylu ACCEPT. Jak už jsem předznamenával, jejich role v celém večeru byla poněkud rozporuplná, a to především z pohledu těch starších příznivců těžkého kovu, pamatujících zlatá osmdesátá léta v podání solingenského zázraku. Ale čas je nejspíš neúprosný stejně jako zákony trhu, takže Hoffmanovci museli zkrátka ustoupit v programu na dřívější pozici. O co méně prostoru však dostali, o to lépe jej užili. V deseti zahraných skladbách vzpomněli jak na klasiky z nejklasičtějších, předvedli i elitní položky diskografie z nového tisíciletí a rovněž nezapomněli přihodit i jeden bonbónek, a sice skladbu „London Leatherboys“. Když se k tomu připočte absence různých sólových onanií, byl to set jako víno, které fanouškovi toho nejpravějšího heavy metalu nemůže nikdy zhořknout na patře.
Setlist: Stampede, Stalingrad, Restless and Wild, London Leatherboys, Final Journey, Princess of the Dawn, Fast as a Shark, Metal Heart, Teutonic Terror, Balls to the Wall
No a SABATON… musím říct, že je fascinující, jakou cestu kapela ušla za dobu své existence, když před nimi momentálně hrají jedni z jejich největších vzorů a učitelů. Do posledního místečka zaplněná Tipsport Aréna o tom všem nicméně svědčila ze všeho nejvíc, a pakliže bych měl hodnotit, kdo měl z koho větší zážitek (rozuměj kapela versus publikum), asi bych se dostal ke spravedlivé remíze. K tradičnímu pokřiku „Ještě jedno pivo“, narážející na český původ zpěváka Joakima Brodéna, přibylo tentokráte několik dalších legrácek, těžících z toho, že zpěvák umí pár slovíček česky (i když oslovování nerozumějícího švédského spoluhráče „blbče“ s následným vysvětlením že to je něco jako „cheers“ už bylo poněkud na hraně), a rovněž se konaly nálety plyšových Krtečků na pódium, o kterémžto jevu už jsem také myslím zaslechl. Zde ovšem byla Joakimova reakce („Oh, so many krtek“) celkem vtipná, to zase jo.
Hrálo se pochopitelně především z nového alba „The Last Stand“, jemuž však podle mého názoru poněkud chybí originalita, dravost a intenzita kusů typu „The Art Of War“ či „Carolus Rex“, pročež to bylo občas trošičku méně záživné a občas to vypadalo, jako by nepatrně zpomalil samotný čas koncertního děje. Naštěstí ale bylo stále dost položek, které celou atmosféru naopak nakopávaly („Sparta“, „Carolus Rex“, „The Lion From the North“, „Resist And Bite“ nebo závěrečná dorážka „To Hell And Back“), a tak celkový dojem z vystoupení SABATON byl nakonec rovněž pozitivní, byť přece jen o fous méně, než ten, který v hale vytvořili ACCEPT.
Setlist: Ghost Division, Sparta, Blood of Bannockburn, Swedish Pagans, The Last Stand, Carolus Rex, Union (Slopes of St. Benedict), Diary of an Unknown Soldier, The Lost Battalion, Far from the Fame, Dominium Maris Baltici, The Lion From the North, The Final Solution, Resist and Bite, Night Witches, Winged Hussars, Primo Victoria, Shiroyama, To Hell and Back
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.