COBRA THE IMPALER - Karma Collision
Belgičania ma uchvátili svojím koncertom na minuloročnom Brutalčeku a pokračujú aj novou štúdiovkou. Moderný metal v intenciách MASTODON a GOJIRA a kopec vymýšľancov originálnych k tomu. Veľmi dobré!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od tzv. progresivního metalu dávno nečekám více než přesně obtažené šablony a pravidelné vykradačky hrobek žánrových velikánů, kteří se pozvolna také začínají motat v kruzích. Trochu začarovaný les, tenhle „progresivní“ metal. Přesto se jednou za čas přihodí, že některá kapela zručně obtáhne kontury a šikovně vyčóruje pohřebiště a ejhle... ono se to líbí. Němci VANDEN PLAS jsou pro mě takovými snesitelnými „tomb raidery“ a jejich doposud poslední řadovka „Christ.0“ mi navzdory značné odvozenosti začala po pár rozpačitých posleších hodně šmakovat.
Podobně jako na předchozích řadovkách nechte očekávání přede dveřmi. Nikdo vám je neukradne, ale uvnitř téhle svatyně by vám byla málo platná. VANDEN PLAS neprodukují nic víc než opravdu pěkný, kultivovaný a atmosférický power metalový skelet obtažený instrumentálním progovým svalstvem. To vše zvýrazněné zřetelnými vlivy teatrality rockových muzikálů. Narozdíl od minulosti (snad díky divadelnímu účinkování některých členů) nabrala hudba Němců na větších emotivních obrátkách, které mi na minulých trochu sterilně působících deskách chyběly. Zejména hlas Andyho Kuntze se mi po nevýrazném rozběhu desky začal velice zamlouvat, byť technickými kvalitami nepřesahuje nadstandard žánru (kvalitní výšky, bohužel nepříliš specifický témbr). Ač s tím jistě mnozí souhlasit nebudou, jeho výkon graduje v povedené bonusové předělávce „Gethsemane“ z muzikálu „Jesus Christ Superstar“. Andy má své limity, ale pohybuje se v jejich mezích šikovně, s rozmyslem a vkusem...
Podobné limity jsou slyšet i v projevu kapely jako celku. VANDEN PLAS staví už tradičně na poměrně lineárních a přímočarých kompozicích, kde se spíše než s mnoha vrstvami pracuje s dynamickými riffy, změnami tempa a rozmáchlými popěvky, které vzdáleně připomenou mistry vícehlasu SHADOW GALLERY. Většina skladeb nepopře heavy metalové kořeny a v podstatě jednodušší stavbu, ale ono to není na škodu. Ani v nejmenším. „Christ.0“ je velice zpěvným, chytlavým a... nenapadá mě přiléhavější slovo... kultivovaným albem, velmi vyrovnaným a ne zrovna magnetizujícím na první poslechy. Ty sice odhalí pár silnějších míst – savatageovským klavírem nesenou parádu „January Sun“, jímavý baladický doják „Fireroses Dance“, kontrastivní „Silently“, která střídáním tichých popěvků a power metalového riffu asi nejvíc připomene KAMELOT – ale deska jako celek mě začínala bavit postupně. Hra na „odkud známe tohle?“ funguje v podání Němců spolehlivě, album je poslepované s vkusem a zachovává si vlastní tvář, byť ta je pouhou mozaikou cizích fragmentů.
Za skutečně světlé stránky alba považuji klávesy Günthera Werna (ona ta občasná podobnost s KAMELOT není zcela náhodná...), kytarovou rachotu Stephana Lilla a velice citlivé zařazení čtyřicetihlavého chóru Falckého divadla v Kaiserslauternu. Naopak zvuk bych si dokázal představit i modernější a hutnější, nicméně tak se prostě progresivní metal zvučí, co nadělám. VANDEN PLAS hrají i zní přesně tak, jak žánr vyžaduje. Určitě nebudou těmi, kteří budou posouvat hranice o světelné roky dál, ale „Christ.0“ je výborně odvedená a fungující práce. Vkusná metalová epika.
Po všech stránkách neobyčejně kultivovaný a v důsledku velmi přístupný prog metal, který si mě během pár poslechů omotal kolem prstu. Dějiny se přepisovat nebudou, ale VANDEN PLAS potvrzují svoje místo v evropské prog metalové špičce.
8 / 10
Andy Kuntz
- vokál
Stephan Lill
- kytara
Günter Werno
- klávesy
Andreas Lill
- bicí
Torsten Reichert
- basa
1. Christ.0
2. Postcard To God
3. Wish You Were Here
4. Silently
5. Shadow I Am
6. Fireroses Dance
7. Somewhere Alone In The Dark
8. January Sun
9. Lost In Silence
10. Gethsemane (bonus track)
Christ.0 (2006)
Beyond Daylight (2002)
Spirit Of Live (živák) (2000)
Far Off Grace (1999)
The God Thing (1997)
Accult (akustické EP) (1996)
Colour Temple (1994)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Inside Out
Stopáž: 67:23
Produkce: Vanden Plas + Markus Teske
Co všechno lze vytknout VANDEN PLAS? Že jsou nepůvodní až hanba a citují z koho se jim namane (hlavně tedy jako už tradičně z DREAM THEATER)? Že zní tak trochu sterilně a s německou zarputilostí si trvají na svém hevíkovém power progu? Ano, to všechno na ně pasuje a můžeme jim to mít za zlé. Anebo nemusíme... to když uznáme, že ve vytýčených mantinelech proplouvají se ctí (snad jen závěrečná "Ježíšovina", byť hudebně pěkně uchopená, by si zasloužila méně ukňouraný hlas... nebo už jsem z těch Bártů a Střihavků podjatý?).
-bez slovního hodnocení-
Belgičania ma uchvátili svojím koncertom na minuloročnom Brutalčeku a pokračujú aj novou štúdiovkou. Moderný metal v intenciách MASTODON a GOJIRA a kopec vymýšľancov originálnych k tomu. Veľmi dobré!
Garážově syrové vtělení chain a egg punku z rakouského Linze. Neurvalé a současně trochu poťouchlé a hravě osvěžující v melodiích i zvuku. Občas máte pocit, že posloucháte nějaký postpunk, jenž se prostě jen utrhnul ze řetězu.
Přísná BM sestava WHOREDOM RIFE znovu ukazuje svůj rozeklaný jazyk a ostré jedové zuby. Zároveň však více než kdykoli předtím akcentuje svou melodickou, výpravně-epickou stránku. Tak přitažlivou skladbu, jako je ta titulní, Norové ještě nikdy nesložili.
Death metal s výraznými blackovými přesahy. Místy jednodušší OSDM, místy technický a kreativní materiál po vzoru starých TOMB MOLD. Není to špatné, nicméně občas se ukazuje, že skladatelský arzenál SWAMPBEAST na pokrytí čtyřiceti minut úplně nestačí.
Přístupnější a žánrově čistší obdoba pozdních ENSLAVED, která v sobě má pravou hypnotičnost, atypickou atmosféru, zároveň ale i čitelnější žánrové tropy a rozpoznatelnější zvuk. Přes určitou repetitivnost se nedostavuje nuda, ale pocit sílící intenzity.
„Challenge the Wind“ není „Wind of Change“ a RHAPSODY Alexe Staropoliho jedou dál ve svých už desetiletí ohraných schématech. Neposlouchá se to zle, ale je to takové rutinní a chybí tomu jiskra či výrazný moment.
Technické deathmetalové hrátky z dílny bubeníka Hannese Grossmanna jsou vlastně poctou kapelám, ve kterých si zahrál. A nejsou to jména menší než NECROPHAGIST, OBSCURA či HATE ETERNAL. Divoká a kreativní jízda to je.