Teď se připravte na to, že v recenzi nového alba Švýcarů HEROD se budu ohánět velkými jmény. Tahle charismatická parta si to totiž rozhodně zaslouží. A tak si troufnu tvrdit, že je to jako kombinace CULT OF LUNA na steroidech s technickou divokostí MESHUGGAH a intenzitou FEAR FACTORY. Prostě opravdu živelná podoba moderního agresivního metalu, kde se podařilo poskládat do jednoho fungujícího celku množství stylových vlivů, to vše ale bez sebemenšího náznaku samoúčelné snahy o efekt. Tohle je uvěřitelná energie a skladatelská invence, která si pohrává s divokou řezničinou stejně bravurně jako s melodickými postupy, které umí lehce načrtnout v pozadí, ale také nespoutaně vyřvávat.

Když se podíváme trochu proti proudu času, zjistíme, že za skupinou stojí především kytarista Pierre Carroz (fanoušek MESHUGGAH a CULT OF LUNA), který si zřejmě z nudy vymyslel HEROD v roce 2006 během svého pobytu ve Švédsku. A když pak skupinu doma ve Švýcarsku zrealizoval, podařili se mu s jistotou uchytit na scéně i díky povedenému debutu "They Were None" (2014), který byl sice ještě poněkud nevyrovnaný, ale již se objevovaly silné pasáže, jen to bylo ještě rozmělněno v roztahané stopáži. Ale skupina koncertovala třeba i s GOJIRA nebo THE OCEAN a nějaké ovlivnění si z toho evidentně odnesla, včetně rekrutování Mike Pilata, bývalého zpěváka právě THE OCEAN. S ním u mikrofonu pak bylo druhé album "Sombre Dessein" (2019) dílem s jasnou stylovou vizí, kde se inspirace spojily do pestré kombinace silných riffů (ano, už i něco z GOJIRA se objevilo) a náladových ploch oscilujících mezi zmíněnými THE OCEAN a důraznější silovostí CULT OF LUNA (však se také o mastering staral sám Magnus Lindberg právě z CULT OF LUNA). Zde byla hudební podoba už jasně ukotvená, takže vlastně šlo jen o vycizelování formy tak, aby hudební projev nabral ten správný a co nejpůsobivější výraz. A to se na třetím albu povedlo ve vrchovaté míře.

Síla "The Iconoclast" je tedy vlastně pochopitelná, je to totiž výsledek jasně definované vize a precizní práce s formou. Navíc skupina ještě přidala na pestrosti a technické zručnosti, čímž se na jednom pólu dostala až k divoké progresi blížící se legendě MESHUGGAH. Otvírák "The Icon" je v tomto ohledu jasným favoritem. Na druhé straně se objevila i ladnější a náladovější uvolněnost a trochu té exotiky, viz. vydařené orientální prvky ve skladbě "The Ode To ...", kterou ozvláštnili členové pěveckého sboru LE MYSTERÈS DES VOIX BULGARES. Skladba kombinuje pasáže náladové orientální melodiky s momenty výrazných valivých riffů a graduje v kombinaci obou složek. Zřejmě nejemotivnější část desky a současně intermezzo, které na albu skupině pomáhá střídat vyhrocené agresivní skladby s uvolněnějšími kousky.

Rozmanitosti je na nahrávce dosaženo i díky dalším hostům a nejspíš také pod vlivem a inspirací THE OCEAN, kteří si zřejmě myslí, že čím více účinkujících, tím lepší dílo. Ale ono to v určitém smyslu funguje, na "The Iconoclast" jednoznačně potěší Matt McGachy z kanadských CRYPTOPSY ve skladbě "The Edifice", ale samozřejmě i Loïc Rosetti, přítel skupiny a opět známá tvář z THE OCEAN, který se objevuje v "The Prophecy". Koncepčně, spolu s kreativitou, která čiší z hudební stránky, je album jakousi výpovědí o destrukci a zmaru, ze kterých vzejde naděje na obnovu a výstavbu něčeho nového. Zřejmě metafora na dnešní svět a současně víra v budoucnost postavenou na troskách. A takoví HEROD jsou, bouřliváci s nespoutanou energií, kteří svou divokostí boří a ničí, aby následně dokázali riff za riffem, temnou melodií, ladnou linkou i silou jakoby dunících strojů stavět a budovat svůj hudební svět. A mě se v něm opravdu líbí, hodně líbí.