Musím se hned úvodem přiznat, že existenci finských BARREN EARTH po výtečném debutovém albu „Curse of The Red River“ z roku 2010 mám tak trochu problém vstřebat. Možná až příliš do minulosti zahleděný debut, který dokázal přinést skvělou a moderně znějící variaci na (zdánlivě) vyčpělé téma raných AMORPHIS, jasně vytyčil hranice, ve kterých by se toto uskupení mělo pohybovat.

Zároveň si však hned vzápětí po odeznění vlny, způsobené nesmírně zábavným vstupem na scénu, skupina uvědomila, že má-li mít její další fungování nějaký smysl, bude nutné se někam posunout. A právě tady lze hledat zdroje mého nepříliš velikého porozumění dalšího počínání BARREN EARTH.

Následující deska „The Devil`s Resolve“ z roku 2012 byla další, poněkud více rozpracovanou variací na debutem nastolené téma, ale v dozvucích již bylo dost jasně cítit blížící se vyčerpání původního směřování kapely. Stalo se tedy, co se stát mělo. S výměnou zpěváka, kdy Mikka Kotamäkiho nahradil Faeřan Jón Aldará, přichází rovněž i menší žánrová otočka a inklinace k o něco náročnějším kompozičním postupům. Dvojice alb „On Lonely Towers“ z roku 2015 a letošní novinka „A Complex of Cages“ tak představují zreformovanou kapelu, jež se po s minulostí koketujících začátcích hodlá dívat směle do budoucnosti.

Obě poslední nahrávky rozhodně nelze odbýt jako zbytečné, či nedej bože přímo špatné. Zaměřím-li se už jen a pouze na tu letošní, tak není nejmenších pochyb o tom, že z každé vteřiny jejího hracího času číší sebejistota a rozhodnost, s jakou je lačnému posluchačstavu předkládána. Propracované kompozice stále nacházejí své kořeny v devadesátkovém doomu, ale v hudbě BARREN EARTH jsou nyní ke slyšení mnohé další vlivy. Například inspiraci dřevními dobami art rocku nezapřely ani první dvě alba a rozhodně ji nehodlá zapírat ani žhavá současnosti Finů.

Táhlý a výrazný riff úvodní skladby „The Living Fortress“ poměrně rázně utne čistý a lehce pateticky podbarvený vokál Jóna Aldary, čímž vznikne jeden z mnoha překvapivých kontrastů této nahrávky. Projev tohoto chasníka z Faerských ostrovů (jinak též vokalisty stylově zpřízněných HAMFERĐ) je jednou z těch nejvýraznějších věcí, na které mám v „nové“ tvorbě BARREN EARTH problém zvyknout si. Technicky nemám vůči jeho zpěvu nejmenších námitek. Hbitost, s jakou střídá zpěvné polohy s growlingem je tak samozřejmá, že ji ani nevnímáte, ale onen zmiňovaný a bohužel i často aplikovaný uplakaný patos, zejména v refrénech, je natolik výrazným a pro mě i rušivým elementem, se kterým hledám shodu s nemalými obtížemi.

V dalších aspektech však „A Complex of Cages“ už pro mě představuje mnohem stravitelnější sousto. Muzika jím prezentovaná by se stylově, s přihmouřením obou očí, asi stále dála pojmenovat jako doommetalová anebo lépe řečeno silně doomem ovlivněná. I přes aspirace okysličovat svojí tvorbu hudebním hnojivem různých značek však Finové nadále stojí oběhama nohama pevně v metalových sférách. Ba co víc, přístup ke skládání je až na pár drobností stále totožný s prvními křůčky kapely a i nadále se veze na vlně euforie, doprovázené tvorbou skladeb pro „Curse of The Red River“.

Takže ani tentokráte není nouze o kusy, ve kterých je sloka „odzpívaná“ brutálním vokálem, aby pak v refrénech naplno dozrály plody sladkého hlasu Jóna. Světe div se, ono to pořád funguje! A to rovnou v míře větší než malé. Finové totiž tahají jeden chytlavý refrén za druhým, čímž se spolehlivě odpoutá pozornost hnidopichova od faktu, že se tak trochu a neustále opakují. Do této skupiny lze rozhodně řadit emotivní „The Ruby“, u níž mi oproti mému předchozímu tvrzení patos v hlase faerského pěvce naopak velice sedí.

Následující „Further Down“ je velice podobný příklad. Skladba odehraná ve středním „středověkém“ tempu je zároveň i další reminiscencí starých devadesátkových časů. Snad jen to decentní kytarové sólo v prostřední části, navíc podbarvené jemným zvukem kláves, bychom asi v dřevních doomových dobách mohli očekávat jen sotva. A o celkové, nepříliš přímočaré struktuře této písně ani nemluvě.

Zjednodušovat to sobě a ani svým posluchačům BARREN EARTH tedy rozhodně nijak nehodlají. Náznakům z prvních nahrávek se na těch posledních dvou dostává mnohem většího rozpracování, díky čemuž lze registrovat jasnou snahu stavět moderní metalovou muziku na starých a dnes již samých o sobě nepříliš funkčních základech. Tahle formulace je příšerným klišé, možná by tedy k počínání této finské skupiny více sedělo přirovnání k rekonstrukci staré chaloupky v moderní vilu.

Doommetalové základy, jejichž dnešní podoba vznikala někdy na začátku poslední dekády minulého století, tvoří pevnou a spolehlivou oporu hudebních rozletů těchto lačných hudebníků. Poslechněte si například skladbu „Solitude Pith“, jejíž úvodní část vyznívá jako poloakustická balada, v jejíž produkci byste jakýkoliv zbytkový metal hledali jen marně. Mohutný refrén, organicky spojující předchozí dění s metalovou hrubostí, vše opět alespoň nachvíli navrací do „starých kolejí“. Prostřední část této desetiminutové kompozice pak vyplní orientem načichlé sólo na klávesy, což lze vnímat jako další jasnou inspiraci art-rockovou vzletností. Za mě rozhodně vrchol alba!

Bude to asi ještě stále boj, uhájit svoji existenci i mimo rámec vyčleněný prvními dvěma alby, ale jak ukazuje i toto letošní, BARREN EARTH rozhodně mají aspirace tento stín překročit. Pokud jej už v očích mnoha svých posluchačů i dávno nepřekročili. „A Complex of Cages“ je i navzdory mojím výhradám deska, která na své rozsáhlejší ploše určitě nenudí a nevaří z vody. Je to deska od talentovaných a schopných hudebníků, která v sobě umně mixuje různé hudební postupy a přístupy a v této své konstelaci dokáže nabídnout velmi dobré skladby.