V nezměněné sestavě se TWISTED SISTER vřítili do roku 1984, který měl znamenat vrchol jejich pozemské slávy. Však jim také hrálo do karet vlastně úplně všechno: stávali se čím dál tím víc masově oblíbenými (čemuž dozajista nahrávala i prezentace v televizi), disponovali smlouvou s velkou nahrávací společností a především měli neuvěřitelný tah na bránu, s nímž za předcházející dva roky sfoukli dvě nesmírně úspěšná heavymetalová alba. A že to byl právě heavy metal, který byl v té době rovněž na výsluní, už snad ani není nutné dodávat.
Album „Stay Hungry“, které se následně jen v USA stalo mulitplatinovým za prodej více než tří miliónů kusů, vyšlo 10. května 1984, a dá se říci, že kapela na něm zúročila maximum z toho, co dosud odehrála a vyprodukovala. Heavy metal, o nějž jde v jeho drážkách, byl znovu dráždivý a neodolatelně vyzývavý, a v přeneseném smyslu působil jako všechno to, co se stane po vytržení pojistky z útočného granátu. Nic si před ním nemohlo být jisto, posluchačským vkusem počínaje a společenskými konvencemi konče.
Nejvýznamnější roli na albu sehrály samozřejmě výrazně melodické singly „We´re Not Gonna Take It“ a „I Wanna Rock“, k nimž vznikly i ikonické videoklipy, oslavující mládežnickou vzpouru zavedeným šablonám, které svého času doslova rotovaly na MTV stále dokola. A zejména první z nich, skladba, jež se měla paradoxně stát singlem už kdysi dávno na debutu „Under The Blade“, se díky jedinečnému refrénu změnila ve skutečnou hymnou TWISTED SISTER, bez ní už si kapelu nikdy nikdo nedovedl představit, jistě aspirující na titul „nejpředělávanější metalová skladba všech dob“.
Nahrávka s obligátní stopáží necelých čtyřiceti minut toho však pochopitelně obsahovala daleko víc. Hned za začátku třeba nekompromisní titulní otvírák, stejně zdravě hladový jako jeho textový doprovod, a za chvíli po něm i geniální kovovou šlehu „Burn In Hell“, která si dokonce zahrála ve filmu „Pee-wee's Big Adventure“ z roku 1985, ale především byla natolik inspirující, že jí podlehli i třeba DIMMU BORGIR, kteří jí přehráli na albu „Puritanical Euphoric Misanthropia“ z roku 2001.
Stejně určující byla ovšem i následující „Horror-Teria (The Beginning)“, rozdělená na dvě části „Captain Howdy“ a „Street Justice“, jež se později objevila také ve filmu „Strangeland“ (1988) podle Sniderova scénáře, a dokázala svou syrovou úderností až zamrazit. Podruhé nechyběla ani perfektní balada („The Price“), jež si to s klidem mohla rozdat s tím nejlepším, co v roce 1984 znělo na diskotékách nad ploužícími se dvojicemi, a krom standardně dobrého zbytku alba („Don´t Let Me Down“ a „The Beast“) zazářila také závěrečná „S. M. F.“, jejíž název samozřejmě neznamenal nic jiného, než akronym slavného spojení „Sick Mother Fuckers“, jak už dávno a zcela bezelstně TWISTED SISTER nazývali své fanoušky.
Odtud už byl nicméně kousek k podezření z provádění jakýchsi nekalých textových praktik, jenž vyústil ve slyšení před neblaze známou vyšetřovací komisí P.M.R.C. (jakési rodičovské hudební výzkumné centrum), která si dala za cíl odhalit veškeré nepravosti právě v hudebních textech, a proto před ní, mezi jinými, skončil i Dee Snider coby vyslanec TWISTED SISTER a musel čelit podezření, že ve skladbách „We´re Not Gonna Take It“ a „Under The Blade“ se skupina nevyjadřuje zrovna společensky přijatelně. Což byl samozřejmě výsměch, neboť zrovna v obou zmíněných skladbách se kapela celkem krotila. Nicméně puritánství k Americe osmdesátých let nepochybně patřilo, v komisi seděla i Tipper Gore, manželka budoucího viceprezidenta Spojených států amerických Ala Gora, a tak to vše nemohlo skončit jinak než onou všeobecně známou nálepkou „Parental Advisory: Explicit Lyrics“, jež se začala vylepovat na všechny „závadné“ nahrávky. Taková holt byla doba – ovšem nejpozději od pověstného trička CRADLE OF FILTH s nápisem „Jesus Is A Cunt“ je myslím více než jasné, že už jsme jí jako společnost dávno překonali.
Ale zpět k TWISTED SISTER, jimž v té době na koncertech předskakovala dokonce i METALLICA. Z megaúspěšného třetího alba „Stay Hungry“ (jež mimochodem v roce 2004 kapela kompletně znovu nahrála a vydala pod názvem „Still Hungry“) vyplynula ještě jedna věc, jež se měla stát v budoucnu určující, a sice že frontmanovi Dee Sniderovi začínala být skupina malá. Již potřetí byl kompletním autorem všech skladeb, již potřetí zářil na jejím čele jako nepřehlédnutelný diadém a zřejmě i proto se nakonec objevil na obalu celé nahrávky sám, jen s obrovskou kostí, přestože původně byla zvažována i verze se všemi členy kapely. Prozatím se ale svezl na její neutuchající slávě a dnešníma očima viděno, neudělal tak vůbec špatně.
