Studený vítr finské zimy vyhnal do světa hudební kotouček „Eclipse“ a mně nezbývá než konstatovat, že AMORPHIS stvořili své doposud nejhitovější album. Přes veškeré zimomřivé nálady, které v nové nahrávce rozhodně jsou, je převažujícím dojmem především přímočará melodičnost. Hitový potenciál je místy tak silný, že pro kousky jako „House Of Sleep“ nebo „Born From Fire“ není možno použít jiné označení než „rádiové“. Spolu s tímto zjištěním se však dostavuje i potvrzení známého faktu, že nejhitovější většinou neznamená nejlepší. K síle alba „Elegy“ se totiž současný materiál snad ani nepřibližuje. Přesto se AMORPHIS ke starým časům neobrací zády a z nového alba je cítit i návrat k ostřejším metalovým kořenům. Nemusíte se však bát (nebo doufat?) nějakého oprašování původního death-doomového rachocení, které AMORPHIS předváděli na prvních albech, pokud už budeme mluvit o návratu, pak někam k albu „Tuonela“, maximálně „Elegy“. Ostřejší kytarové party se do polohy vzpomínání dostávají i přičiněním nového vokalisty Tomi Joutsena, který se snaží udržovat pestrost svého projevu, a tak své čisté linky prokládá i drsnějším vokálem, který je však až překvapivě podobný hlasu původního zpěváka Koskinena. Joutsen se celkově zdá být náhradou, jejíž vokální projev nepůsobí nijak novým dojmem, přesto má v sobě značnou dávku jistoty a přirozenosti, která, přiznejme si na rovinu, Koskinenovu občasně nosově zastřenému projevu chyběla. A tak nový vokalista dělá paradoxně AMORPHIS dvě rozporuplné služby. Svým sebevědomě jistým a emotivním výrazem zajišťuje správné náladové vyznění, avšak díky jisté neoriginalitě nad ním mohou mnozí ohrnout nos. Občas se totiž současná tvář skupiny dostává do polohy, která se i díky vokálu dá snadno srovnávat s jejich krajany SENTENCED, a ano, v takové „House Of Sleep“ nejsou od věci ani méně lichotivé paralely s kontroverzními HIM. AMORPHIS tak balancují mezi dvěma stranami téže melodické mince, kdy ta první, představovaná povedenými skladbami „Two Moons“ nebo „Same Flesh“, nepostrádá osobitou dramatičnost, kdežto druhá poloha se uchyluje až kamsi k přílišné líbivosti, což už vyznívá méně důvěryhodně.

Kdo očekává typické dobře známé AMORPHIS s jasnými melodiemi, trochou toho folklórního koření a špetkou orientálních vlivů, bude určitě spokojen. Smůlu ale bude mít ten, kdo by na aktuálním albu chtěl najít nějaký vývoj, spíše než vpřed se AMORPHIS obrací zpátky ke své minulosti, a tak nezbývá než absenci nových a překvapivých prvků přirovnat k pověstné paštice ze slavičích jazýčků, kdy čehosi nového je na albu asi stejně jako samotných slavičích jazýčků ve směsi, kde je dodržen přesný poměr jedna ku jedné s hovězím masem, tedy poměr jeden slavičí jazýček - jedna kráva. Avšak AMORPHIS mají štěstí, že to poslední co by si asi jejich fanoušci přáli je nějaký progresivní vývoj. Tvář, kterou si skupina s různými obměnami drží již od alba „Tuonela“ je dostatečně lákavá, aby se finští zmrzlináři nemuseli obávat o přízeň posluchačů. Nabízí se sice otázka, zda právě tento aspekt není určitou nahrávkou na smeč všem škarohlídům, kteří naznačují banálnost a vypočítavost současného materiálu, ale to už ať si rozsoudí každý sám. Snad i díky hodně častému poslechu, který je před sepsáním recenze nutný, se pro mě „Eclipse“ bohužel stalo albem, které si v budoucnu příliš často nepustím, a to z prostého důvodu, že některé melodické momenty dosahují hranice vlezlosti, která se při častém opakování mění v protivnost. Ať už se to totiž budu snažit omlouvat přirozenou hitovostí nebo nenásilnou přístupností, stejně budu na albu vnímat nepříjemné pasáže, které nedokážu označit jinak než jako hloupoučké, což je případ třeba základních melodií skladeb „Born From Fire“ a „Brother Moon“, kde to až moc evokuje kýčovité popěvky Karla Svobody.

Co tedy říci na závěr? Snad že je to velmi líbivé a dobře poslouchatelné album, které ale postrádá jistou dávku trvanlivosti. Snad jako nedělní oběd, dobrůtka, které se rádi nadlábnete, ale která by se vám rychle přejedla, pokud byste si ji dopřávali každý den.