Všechny změny u EVERGREY jsou již několik let spíše kosmetického rázu. Pravda, minulá řadovka „Monday Morning Apocalypse“ byla o něco přímočařejší, než se všeobecně čekalo, byla cítit snaha o pár zapamatovatelných hitíků, ale ani tahle milimetrová inovace skupinu tak úplně nevytáhla z fronty čekatelů na totální vyčerpání a vydojení vlastního stylu. Abychom informační povinnosti učinili zadost, musíme zmínit výměnu baskytaristy Michaela Hakanssona za Jari Kainulainena v loňském roce, ovšem ani v tomto případě není důvod pochybovat o pouhém střídání stráží s minimálním dopadem na výsledný materiál.

„Roztrhaný“ totiž není žádným vysvobozením. Mnohé napověděla už dříve vypuštěná skladba „Fail“ a poslech celého kompletu v tom jen utvrzuje - zase se pohybujeme na hranici mezi vykrádáním sebe sama a smysluplnou evolucí vlastního stylu. Taktéž je okamžitě slyšet, že žádná zjednodušení se pro tentokrát nekonají a EVERGREY tak hlásí návrat k propracovanější minulosti s nezbytnou dávkou melancholie.

Ale pojďme trošku víc do hloubky. „Torn“ je moderně nazvučená nahrávka, kytary hutně u země, radost poslouchat. Když už byla řeč o té melancholii, někomu se možná bude zdát, že jí přece jen ubylo a na vině je minimum typického klavíru, respektive jeho větší upozadění ve výsledném mixu. Nevím, jestli to byl záměr nebo jen náhoda, ale tentokráte se černobílé klapky prosazují spíše v syntetičtějších klávesových rejstřících, a když už nějaké to piánko proleze na povrch, pracuje spíše pro výslednou barvu, než sebeprosazení („Soaked“, „Fear“ a další). Čili nahrávka stojí více na kytarách, což ale při takto vyšťaveném celkovém soundu nemůže škodit. Mám-li vybrat nejsilnější položky alba, pak bych určitě sáhnul po titulní „Torn“ se silnou vybrnkávanou slokou a velkým hitovým potenciálem a rozhodně oběma rukama zdrapl také závěrečný dvojblok (průměrný bonus „Caught In A Lie“ do výčtu nepočítám) čítající masitou „Still Walk Alone“ a „These Scars“ se skvělým refrénem a hostující manželkou pana kapelníka. Tam slyším Englundovce v roce 2008 jako nejsilnější. Ostatní písně jsou v tradičních mantinelech skupiny, tu povedenější, tu méně, občas s otázkou, kdeže už to či ono použili, občas bez ní. Všechno stále ještě v rámci únosnosti, ale je to prostě tak.

Skutečně tomu nerozumím, EVERGREY jsou vlastně pořád stejní, první dojmy z desky spíše rozpačité, nakonec však člověk musí zase uznat, že ač jako přes kopírák, jejich alchymie pořád funguje a poslechová kůra zabírá. Ucho nakonec objeví pár výtečných (nebo aspoň dobrých) melodií, které sice připomenou minulost, ale pořád baví. Zda-li za to může i pěvecká výjimečnost Toma Englunda, která v domácích podmínkách funguje naprosto přirozeně (ovšem při hostování na posledním dítku páně Lucassena byla sotva poloviční), nevím. A asi na tom ani nezáleží. Čili už po několikáté zvedám káravě prst s výstrahou, že není daleko doba, kdy definitivně zazvoní hrana, ovšem ve skutečnosti už tomu možná ani sám nevěřím. Tak snad se u příští desky sejdeme zase aspoň „na hraně“.