Je skutečná radost poslouchat trýzeň v podání švédských EVERGREY. Tom Englund a jeho parta se na minulé desce „Hymns For The Broken“ vrátili ke svým kořenům, respektive k odkazu své nejslavnější trojice desek, a emocemi nabitý power metal se opět rozezněl naplno v zešeřelé, mlžné krajině věčné šedi. Jak to jen tihle Švédové dělají, že i po dvou dekádách jejich koncept stále funguje?

Eglund nikdy neztratil schopnost psaní hitových melodií, avšak jejich začlenění do trýznivého, teskného hávu je činí jedinečnými a zcela charakteristickými. Svůj podíl na tom má i návrat Henrika Danhaga již na minulém albu, který společně s Jonasem Ekdahlem kapelu na čas opustil. Poohlížení se po „Recreation Day“ je citelné, přesto je novinka svá a v diskografii rozeznatelná.

Pomalý, přesto na ostrých rifech postavený úvod s charakteristickým zpěvem v doprovodu dětského sboru nastolí správnou atmosféru pro nadcházející hodinku. Na „Passing Through“ se rozezní klávesy páně Zandera v nezvyklé elektro poloze. Není to poprvé, přesto je to zajímavé osvěžení. Jinak je tato svižná skladba esencí EVERGREY již od jejich počátků, chytlavý refrén nevyjímaje. Podobných kousků je na albu více a je radost je poslouchat („Astray“, „My Allied Ocean“, „The Lonely Monarch“). Přes celých jedenáct skladeb se nenajde slabého či hluchého místa na vyplnění stopáže. „The Impossible“ je na piano doprovázená balada, utrápená, depresivní, tíživá. Tohle Tom Englund umí. Občas si říkám, jestli si před komponováním nedává „brainstorming“ v podobě dokumentů o mrtvých dětech a opuštěných zvířatech.

Největší hit alba se objeví až v jeho druhé půli, skrytý pod jménem „In Orbit“. Už to ani není jejich charakteristická depresivní hudba, je to takové hezky chytlavé, skoro až pop-metalové. Na album to však zapadá výborně. Jde o duet Toma a Floor Jansen, která je nyní v metalové kariéře na svém vrcholu. Dle hesla „Kuj Floor, dokud je žhavá“ je třeba její vokál natáhnout i do EVERGREY, kde až dosud ženský element zastávala Carina Englund. Ona tam nicméně Carina svůj prostor také dostala, ve skladbě „The Paradox Of The Flame“, která je sama o sobě mnohem působivější a emotivnější než „Floořina hitovka“, a doprovodný videoklip je po vizuální stránce skutečně podařený, severská krajina, hra se světlem; doporučuji.

„Hymns For The Broken“ bylo příjemné zjištění o návratu EVERGREY ze šedi průměrnosti do šedi melancholie. „The Storm Within“ je vyváženější a obsahuje v sobě všechny podoby kapely z posledních dvou dekád. Současně je i přístupnější a vcelku rychle odkryje své karty. To kvalitu však nesnižuje a nadprůměr nad současnou scénou si EVERGREY drží bez větší námahy.