BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se v redakčním heraldu koncem ledna letošního roku objevila zprávička, že parta kolem „rozervaného“ pěvce Toma S. Englunda nastoupila do studia, aby zaznamenala materiál pro svou už pátou řadovku, příliš se mi tomu nechtělo věřit. Přece jen, od „Recreation Day“ uběhl stěží rok a dávno pryč je doba, kdy pro skupiny platilo nepsané pravidlo každoročního zápisu do diskografie. Avšak zvěsti nakonec ani v nejmenším nepřeháněly a tak nám čerstvý výlisek „Vnitřního kruhu“ může odpovědět na otázku, zda-li EVERGREY tentokráte příliš nekvaltovali a zbytečně tak neuspěchali vydání na úkor kvality materiálu.
A upřímně doznávám, že po prvním poslechu jsem o tom byl přesvědčen a mírné rozčarování nemohl vylepšit ani skvělý zvuk nahrávky. Považte: pocitově téměř vymizela největší přednost Švédů - a sice ten všudypřítomný pocit melancholie a světabolu! Jistě, Eglundův zpěv nadále zůstává poznávacím znamením, čili jistou část smutečního černého flóru zachraňuje, ale skladby jako takové přešly na o malinko jiný kurz, než tomu bylo v minulosti. Pokud po (zřejmě už?) nepřekonatelné „In Search Of Truth“ skupina naposledy laborovala spíše s návratem ke kořenům druhého alba, pak novinka má zamířeno směrem skupinou zatím ještě ne tolik ozkoušeným. A i když je to defacto pouze „obyčejný“ power metal, má naštěstí visačku té nejvyšší kvality. Šedivák made!
Hned druhý poslech totiž jasně odpovídá, že s kvalitou se dolů rozhodně nešlo. Ucho si zkrátka a dobře zvykne na malinko odlišný přístup a od úvodního spíše šeptaného: „Climbing walls of the endless circle...“ jste zase plně ponořeni do světa „věčné šedi“. Ostrá kytara zařízne riff, ne až tak typický rejstřík kláves, refrén podpořený hostujícími ženskými hlasy - tohle přesně skupina umí, přesně v tom je neobyčejně silná. Pravda, o něco méně výrazné skladby jako třeba „Ambassador“ nebo „Where All Good Sleep“, nepřinášejí zhola nic překvapivého, na obranu EVERGREY však třeba říci, že se o jakousi vzpruhu snaží alespoň pomocí nejrůznějších „prznítek“ naroubovaných na pěvecké linky, hlasy v pozadí, šeptání, nelidský křik. Spoléhají na to, že se nějaká atmosféra přece jen dostaví a většinou se skutečně nemýlí. Skvělé jsou: jízda „In The Wake Of The Weary“, kde Englund potvrzuje, že by jeho hlasu slušel klidně soul, popík, zkrátka cokoliv (to óóo pouze do kláves je roztomile patetické), rozmáchlá „Harmless Wishes“, vhodná na odkrytí těžkého kalibru monumentálnosti smyčců a sborů, „More Than Ever“ s maidenovským kytarovým dvojhlasem pod refrén a rytmická „The Essence Of Conviction“ s táhlou melodickou linkou a sugestivním pláčem novorozeněte. Je mi však trochu líto, že tradiční SÍLA depresivních balad byla využita jen napůl. „Waking Up Blind“ sice dýchá zasněně, jde však o cajdáček příliš obyčejný (byť docela povedený), tedy žádný srdceryvný epos. Druhý pokus „Faith Restored“ bych si klidně odpustil celý, neb smyčce z kláves hrají melodii až příliš podobnou přeslazenému „Titanicu“ (míněn soundtrack k filmu, nikoliv skupina). Ještěže rochnění si ve sklonech k sebevraždě zachraňuje „When The Walls Go Down“, kde na ploše více jak pěti minut zpěv sice ani na okamžik nezazní, zdrcený hlas však patřičnou náladu dotváří i bez něj. Šeptá, pláče, spílá, vyhrožuje... nevím proč, ale tou atmosférou beznaděje a strachu v povětří se mi vždy vybaví hra MAX PAYNE 2.
Byl jsem skeptický, byl, ale už dávno jsem kouzlu EVERGREY opět podlehl. Přiznávám, zpívat na nahrávce tuctový falzetový kníkal, bude výsledek poloviční, takhle je to však KRÁSNÉ. Neříkal tady někdo něco o nedostatku truchlení na „The Inner Circle“? A pak se v tom vyznejte...
EVERGREY popáté jsou na první poslech možná malinko jiní, ovšem stáré dobré srdce tam pod povrchem stále hlasitě bije! Aneb kdo zaváhá a nebude chtít objevovat skryté, prohloupí... nebo snad ne? Myslím, že určitě prohloupí!
8 / 10
Tom S. Englund
- zpěv, kytary
Henrik Danhage
- kytary
Michael Hakansson
- basa
Rikard Zander
- klávesy
Jonas Ekdahl
- bicí a perkuse
1. A Touch Of Blessing
[video]
2. Ambassador
3. In The Wake Of The Weary
4. Harmless Wishes
5. Waking Up Blind
6. More Than Ever
7. The Essence Of Conviction
8. Where All Good Sleep
9. Faith Restored
10. When The Walls Go Down
11. I’m Sorry - Bonus tracks (Live and acoustic in France)
12. Recreation Day - Bonus tracks (Live and acoustic in France)
13. Madness Caught Another Victim - Bonus tracks (Live and acoustic in France)
Theories Of Emptiness (2024)
A Heartless Portrait (The Orphean Testament) (2022)
Escape Of The Phoenix (2021)
The Atlantic (2019)
The Storm Within (2016)
Hymns For The Broken (2014)
Glorious Collision (2011)
Torn (2008)
Monday Morning Apocalypse (2006)
A Night To Remember (live) + DVD (2005)
The Inner Circle (2004)
Recreation Day (2003)
In Search Of Truth (2001)
Solitude, Dominance, Tragedy (1999)
The Dark Discovery (1998)
Datum vydání: Úterý, 27. dubna 2004
Vydavatel: InsideOut Music
Stopáž: 48:14
Neuveriteľné. Neskutočné. Nádherné. Kombinácia dostatočne tvrdého prog-metalu s výborným inštrumentálnym prevedením, geniálnym spevom, fantastickými nápadmi.
Tak, ako ma v tomto roku PAIN OF SALVATION sklamali, tak ma EVERGREY potešili. Čo potešili, priam šokovali a zrazili do kolien!
Jeden z dvoch najlepších albumov, aké som v roku 2004 počul!
Tohle je skvělej hevík. Takovej progresivní. Některý pasáže zní sice jako by byly vykradené od BACK STREET BOYS (kde je jim dnes konec?), nicméně se nepopiratelně jedná o skvělou hudbu. "The Inner Circle" je zároveň první deskou EVERGREY, která se mi opravdu od srdce líbí. S předchozími jsem měl sice tu čest, ale jejich účinek vyšuměl od ztracena. Po posledním BLAZEovi je tohle další deska, která plně dokládá současné možnosti nahrávacích studií a zároveň dokazuje, že ne vše už v tomto směru bylo vyzkoušeno.
Do světa věčné šedi se vracím tuze rád, neboť je mi tařka domáckým. Pátá řadovka fenomenálních švédských metalistů mě chytla od prvního poslechu a zcela uchvátila svou atmosférou, která možná slevila z melancholických not, ale nikterak neslevila z té zvláštní naléhavosti a temnoty. Skvělý zvuk a strhující provedení jen podporuje její skvělé vyznění... o vokálu raději nemluvě, toť kapitola sama pro sebe. Jedinou výtku mám k malým posunům v tvorbě EVERGREY – nové album není v ničem nové, je to jistota z dílny mistrů pronikavé šedi... Nevím jak Vám, ale mě to přesto více než stačí...
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.