Blackiemu Lawlessovi se po letech zachtělo natočit koncepční album. Dokonce se mu zachtělo natočit rockovou operu. Vlastně o tom mluvil již při vydání předchozího alba. A tak se také stalo. První díl dvojalba „The Neon God“ je na světě. Příběh, ke kterému se ještě dostanu, je jedna strana mince, jeho hudební zpracování je druhá, ta podstatnější. Stručnou historii skupiny v tomto textu vynechám, neb je slušně nastíněna v Darkmoorově recenzi počinu předchozího. Nicméně mi nedá se nezmínit o desce minulé, kterou vedle „Headless Children“ považuji za jejich nejlepší. „Dying For The World“ totiž obsahovala prvek pro heavy metal značně opomíjený, a to působivou atmosféru. Že šlo o momentální citovou reakci na 11.září již řečeno bylo. O to těžší to měl Blackie s Neónovým bohem, který vznikal poměrně dlouho. Chtěl tak navázat na úspěch alba „The Crimson Idol“, které ve své době bylo rozhodně zajímavé.

Věřte, že následující řádky se mi píší obtížně, protože W.A.S.P. jsou pro mne tak trochu srdeční záležitost. Lawless pohořel přesně tam, kde jsme se obávali, když mluvil o dvojalbu vyprávějícím jeden příběh. Na stránkách kapely se můžete dočíst, že W.A.S.P. po mnoha letech natočili jedno z nejkontroverznějších a nejprovokativnějších metalových alb v historii metalu, že „The Neon God“ je dalším milníkem v evoluci skupiny. Lawless toto album má asi opravdu rád, neb o něm mluvil již delší dobu a ještě delší se na něj chystal. Mám však pocit, že o co víc se sám na toto album těšil, o to těžší byl jeho porod. Hudba W.A.S.P. byla vždycky provokativní, úderná, byl to svižný, syrový rock´n´roll. Bylo z ní cítit, že to, co zrovna posloucháte, vzniklo jako momentální reakce na okolní svět, spontánní výkřik jedné bytosti, navíc skvěle zahraná a s osobitým zpěvem. Avšak napsat nejdříve dlouhý příběh (v bookletu je několik stránek normálního textu, ze kterého samotná lyrika vychází) a na něj poté komponovat hudbu, nevidím jako ideální přístup pro V.O.S.U.. Nebudu chodit okolo horké kaše, „The Neon God: Part 1 – The Rise“ je nudné album.

Na novém albu najdete přesně to, co u W.A.S.P. znáte již z předchozích desetiletí. Svižné, řezavé kytary i působivá instrumentální vydrnkávačky. Rychlého rock´n´rollu je tu spoustu, dojde i na pomalé balady. Blackieho zpěv, respektive ječák, je opět dokonalý. Nicméně zde není výraznějších momentů, vypalovaček typu „9.5.-N.A.S.T.Y.“, „Rebel In The F.D.G.“, „Hell For Eternity“ a dalších, snad s výjimkou „Sister Sadie“ (ta je fakt nářez) a „X.T.C. Riders“. Ale vzhledem k délce celého díla je to málo. Je to zbytečně dlouhé, aby byl zhudebněn celý příběh, muselo se hodně kaše nastavit. Většina skladeb je nevýrazná a stahuje těch několik světlých momentů pod hladinu. Proč dávat na albu skladby typu „The Rise“ nebo „Why Am I Nothing“ mi hlava nebere. Celý příběh je dostatečně popsán v bookletu, proč tam zbytečně cpát slámu? „The Neon God“ je o osudu chlapce, který své mládí prožil v sirotčinci, ze kterého po letech utekl a žil na ulici mezi bezdomovci a dětmi živícími se prostitucí. Časem se naučil ovládat lidi kolem sebe, až se kolem něj vytvořila komunita vyžívající se v drogách a orgiích a uctívající jej jako nového mesiáše. Moc Jesse Slana rostla.

Na závěr si neodpustím jedno zvolání: „Blackie, slyšíš mě! Co to je sakra za zvuk na tom albu? To jsi nahrával v plechové garáži před dvaceti lety? Tohle přeci nemůžeš myslet vážně!“

Stray
7.5.2004

Po dvou letech o sobě dává vědět novinkovou kolekcí „Neon God“ eskadra Blackieho Lawlesse . Tentokrát se jedná o koncepční dvojalbum, jehož první polovina vychází právě v těchto dnech a nese podtitul „The Rise“. Příběh je zasazen do současné Ameriky a odehrává se v novinářském prostředí, kde není nouze o bezohlednou ctižádost, egoismus a narcistní exhibicionismus. Co se hudební náplně týče W.A.S.P. už si dávno vytvořili svůj definitivní nezaměnitelný výraz. Jsou jednou z nejlepších amerických metalových kapel vycházející z glamové poloviny 80-tých let. A nebojím se říct ,že jsou nejlepší kapelou vycházející z této vlny. A jedněmi z mála, kteří do dnešních dnů přežili a udrželi si početné zástupy fans. Album se jak kvalitativně tak zvukově i kompozičně nachází někde mezi alby „The Crimson Idol“ a „Still Not Black Enough“. Není zde tedy nouze o akustická intermezza , kontrastující s rock n rollovými nářezy i rozmáchlejšími kompozicemi. Právě nejdelší skladby zde patří k tomu nejlepšímu - „Sister Sadie“, „Asylum“ (vrchol alba) a „Red Room Of The Rising Sun“ (můj osobní favorit). Celá deska graduje ve výtečném závěru „Raging Storm“. Blackieho chraplák, charakteristické to znamení pro sound kapely Vám znovu hustě masíruje ušní bubínky.<br><br>
W.A.S.P. už dnes netočí tak znamenitá alba jako v 80-tých letech, ale přesto si udržují vcelku solidní laťku kvality. I když jsou dnes Lawlessovci proklatě daleko od trochu experimentální, ale fantastické krvelačné hydry „Kill Fuck Die“ ze sedmadevadesátého, první díl Neonového boha strčí do kapsy téměř všechna jejich alba vydaná v posledních sedmi letech.

[7 / 10]

Louža
6.5.2004

Tohle je tedy druhý pohled jak má být. Narozdíl od kolegy Manatara nejsem dlouholetým příznivcem WASP. Mám od nich rád jen jejich debut pro jeho animální energii a citlivou melodiku. Tím pro mě WASP končí. Poslednímu albu jsem se vyhnul obloukem s jedním letmým poslechem a ani mi to moc nevadí. U novinky se mi to boužel už nepodařilo. Vtáhla mě do děje až překvapivě silně. Ač WASP moc nemusím, "Neon God" je mi v jejich diskografii živou vodou. Je to opravdu parádní deska i se všemi vsuvkami a pauzami mezi regulérními skladbami. Jen jediná věc mi je zhola nejasná. Proč kapela formátu WASP vydává album v tak OTŘESNÉ zvukové kvalitě. Nebýt jí, dal bych klidně o bodík víc.

[7,5 / 10]

Darkmoor
4.5.2004

Tak předně tahle deska rozhodně není žádný propadák. Obsahuje všechno na co jsme od W.A.S.P. zvyklí, pravda nic navíc, ale ani žádnou nicneříkající vatu. Že se Blackie Lawless hudebně vykrádá již někdy od roku 1989 je všeobecně známé, vždyť také tenhle "stařík" se svou kohortou na pódiích řádí již pěknou řádku let, takže na typický rukopis má rozhodně právo. Dočkáme se tak kupříkladu další variace na typickou "halekačku" v "Sister Sadie", řízných rockových pecek i tklivých balad, vše zastřešené krásně "uřvaným" hlasem Blackíeho. Deska postupně graduje a tak to nejkrásnější skrývá závěrečný track - čarokrásnou baladu "The Raging Storm". PILA je pořád ostrá, jen škoda otřešně demáčového zvuku, který CD hyzdí!

[7 / 10]