Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I na patnácté studiové nahrávce W.A.S.P. poznáte okamžitě po prvním riffu a prvních slovech, splynuvších ze zpěvákových rtů, kdože vám to právě hraje a zpívá. V tomto směru se oproti minulosti nic zásadního nezměnilo a ani nepředpokládám, že by o tom někdo vůbec uvažoval.
Zato ústřední mozek kapely, jak je ostatně patrné už jen ze samotného názvu alba, v němž se tyčí biblická Golgota (tedy hora, na níž měla být údajně ukřižována ústřední postava křesťanství), prodělal v předchozích létech změnu poměrně razantní, když přijal Ježíše Krista. Úvahu o tom, nakolik je to zvláštní u rockstar, která proslula svou nespoutaností a divokostí (zde nemůžu než nevzpomenout třeba notoricky známou skladbu „Animal (Fuck Like A Beast)“), ponechám na čtenářovi, pro účely téhle recenze mi přijde podstatnější, že však ani tahle proměna neměla na výslednou tvář alba zásadní dopad, pominu-li tedy výrazně náboženský charakter textů, v nichž Blackie přemýšlí o Bohu a srovnává se sám se sebou a svým životem.
„Oh god I miss you, Tell me can you hear me, Oh god I miss you, I can´t scream and I can´t speak, Show me now, Will I ever be free from you“ („Miss You“)
To je, pravda, zvláštní. Ale pokud Blackie zpívá svým typickým způsobem, takže vám běhá mráz po zádech už jen, když otevře ústa, a pokud se k tomu dokáže ve svém melodickém heavy metalu úplně doslova a do písmene neopisovat (což se v minulosti také podařilo), pak jsem coby příznivec téměř celé diskografie W.A.S.P. spokojen a vcelku nemám problém s tím, jak se pohnuly umělcovy životní hodnoty.
Tyto nároky „Golgotha“ až na výjimky splňuje, což znamená, že kapela, jíž nedávno opustil dlouholetý bubeník Mike Dupke, si může na své konto připsat další poměrně svěží album, možná dokonce svěžejší, než několik jeho předchůdců v řadě za sebou. Sluší mu zejména svižný rozjezd v podobě „Scream“, rozvinutý na vzdušném zvuku hammondových kláves, sluší mu rozvláčná „Miss You“, sázející na rafinovanou melodiku z období alba „The Crimson Idol“, sluší mu „Slaves Of The New World Order“, šlapavý hymnus plný hutné kytary se skvostným refrénem, kde vás Blackie doslova a do písmene odpoutá od zemské tíže, a sluší mu i závěrečná titulní věc, znovu plná metalové vášně, kterou umí rozpoutat jen sám hlavní principál. Ani ostatní skladby však nevyznívají nijak ploše, snad protože se jimi proplétá stejný melancholický podtón Blackieho osobní zpovědi, a protože i ony se mohou pochlubit krásnými, tesknými sóly, táhnoucími se do dalekých dálav a nedozírných výšin, spolehlivě hladících na zlomené duši poutníkově.
Aktuální rozpoložení umělce, který by si už nejspíš neměl ani nechat říkat „Lawless“, se tedy po šesti letech odmlky zrcadlí v albu, které představuje W.A.S.P. v typické hudební poloze a netypické náladě. Pokud budete mít pochopení pro změnu autorova světonázoru (nebo se s ním, co já vím, dokonce ztotožňujete), pak vám jistě bude přinášet stejně příjemné zážitky, jako to tahle kapela dokázala ve svých nejlepších létech. A to je, troufám si říct, ohledně „Golgothy“ ta nejpodstatnější zpráva.
Brazílci na svojom treťom albume pokračujú v odklone od sludgeovej prvotiny „Holoceno“ a ďalej posilňujú “fermatovský” art-prog-rockový aspekt. Kto má rád hammondy a košaté kompozície (toto všetko v pohodovom latino háve), ten si príde na svoje.
Kmotr moderního hororu a jeden z OGs synth soundtracků přichází s hudebním doprovodem ke grafické novele vytvořené na základě své noční můry. A velmi výrazně na něm koketuje s dark metalem. Pokud máte mistra rádi, tahle Věc se vámi hezky proklube zevnitř.
Milovníci severského art rocku nechť zbystří! Norové přináší další várku plachého, křehkého a minulostí vonícího lektvaru, který vás uvede do stavu příjemné uvolněnosti a zasněnosti. Tradičně instrumentálně i technicky bravurní ohlédnutí za minulostí.
Veľmi príjemné osvieženie v tomto tropickom lete. Doom metal s čistým ženským vokálom a v slovenčine, to tu veru nemáme bežne. Po prvej singlovke „Soľ a prach“ som očakával veľa. Dostal som ešte viac. Táto stredoslovenská ponurosť má veľký šarm!
Nejen působištěm (Florida), ale i stylizací loga se mladá parta INSCRIBED jasně hlásí k odkazu legendy ATHEIST. Je to ještě hodně surové, ale silná dávka neurvalosti a divokosti tomuhle debutu sluší.
Atmosférický black metal se stal doménou osamělých frustrovaných mužů, kteří svou nesnesitelnou tíhu bytí zhudebňují v melancholické odnoži původně extrémního žánru. DASKRA je zachmuřený Libanonec, ale vychází z evropských vzorů. Slušná deska.
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!