Už je to tak, hodlám fušovat Blackmoonovi do jeho osvětově škatulkovacího řemesla. Nejprve si, milí frekventanti kurzu True pagan viking winter metalurgie, vysvětleme základní termíny pro lepší porozumění. Čiliže – mylně bývají skupiny jako ENSIFERUM, MITHOTYN či voimstovákunniastová ekypa MOONSORROW charakterizovány co viking black metal, což my, akademičtí intelektuálové černě-kovové univerzity, považujeme za vyložený nonsens. Pod tento název spadá jednoznačně starší tvorba ENSLAVED či SATYRICON, nikoli však hevíkovitá a melodická šlehačka všech těch vikingských synků s omalovánkami na obalu... Těm přísluší žánrové zařazení do pagan metalu (finsky: bläääh metal).

ENSIFERUM jsou naprosto symptomatický příklad tohoto žánru. Na obalu pestrobarevná malůvka, na níž šumný bojovník hledí se svým ořem vstříc rujným lánům rodné země, pod obalem ryčí melodický hybrid heavy metalu a thrash metalu pohnojený řídkou folkovou mrvou a válečným patosem. Prostě pagan metal. Problémem tohoto žánru je, že z omezené zásobárny akordů je nutné matlat další a další riffy s tzv. pagan feelingem, který bohužel většina kapel vytváří k uzoufání sterilním a hlavně stále se opakujícím stylem. V úvodu písně se nadhodí vybrnkávaný motiv, pak spustí metalová mašinérie a vaří se a vaří, až se motiv (byť třeba docela poutavý) vyvaří do sucha. ENSIFERUM jsou poměrně šikovní a vypomáhají jak se dá, když je nejhůř, rozředí píseň nějakou akustickou pagan vsuvkou, která sice není nikterak objevná, zato posluchače znovu vzpruží. Jejich snaha najít něco pohansky nového, neotřelého, vede k velmi zajímavým výsledkům – ve „Sword Chant“ titulní melodie zavání Irskem, jmenovitě kapelou DEEP BLUE SEA a její skočnou písní „Mary Mac“. Inu, proč by viking nemohl zajet na trochu dobré irské whisky, že? Trochu hůře jsou na tom ony zmíněné akustické vsuvky, které bych velice rád označil za severský folk, ale to by mi musela ruka i s hlavou upadnout. S ním mají sotva co společného, většina pagan metalových kapel vytváří jakýsi pečbuřtový hybrid kelťáren, středověce se tvářících postupů a renesančních brnkaček, které pak vydává za pohanské motivy, a ENSIFERUM nejsou výjimkou.

Přesto je jejich album „Iron“ příjemnou poslechovkou, která díky rozumné stopáži nestihne nudit, bohužel však díky předvídatelnosti a čitelnosti písní nedokáže ani vzbudit větší nadšení. Velmi kladně hodnotím přímočarost materiálu a především začlenění čistě zpívaných pasáží, které jsou skutečně povedené a přesvědčivé. Za vůbec nejvydařenější položku alba považuji živelnou „Lai Lai Hei“, která splňuje do putníku vše, co činí pagan metal pagan metalem – folkový nádech je tentokrát cítit pohankou na sto honů, refrény jsou živé, chytlavé a metalová část šlape a nakopává, přesně jak by měla. Být takové celé album, neváhám hodnotit mnohem výše.

Takhle ale dostáváme přesně to, co člověk může od pagan metalu čekat. Kolekci jednoduchých metalových skladeb s trochou akustiky a poměrně slušnou atmosférou. V porovnání s dobami, kdy MITHOTYN opěvovali krále vzdáleného lesa je to však krok do nikam, spíše čelem vzad a husím pochodem vchod. Pohanský standard. Není proč ho zatracovat, není proč ho chválit.