THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O NORTHER jsem se poprvé dozvěděl někdy před rokem souběžně s vydáním jejich prvního alba. Ne náhodou, jsem velkým obdivovatelem finské melodiky, tudíž se mi nechtělo přehlédnout nový nadějný přírůstek do rodiny mých oblíbenců. Leč prvotní dojmy byly poněkud rozporuplné. Na první poslech mé slechy div blahem nevystřelily z ušních lalůčků, protože to co se na albu odehrávalo, mělo velmi moc blízko k božskému Aleximu a jeho partě CHILDREN OF BODOM. S přibývajícími poslechy však začala má obliba NORTHER povážlivě klesat. Přeci jen. Alexi je jen jeden a to, co nahráli tihle mladíčci…, no, nebylo zase až tak zázračné, jak se mohlo z prvních poslechů zdát. Situaci jsem tedy vyřešil promlčecí dobou a nadějí, která přicházela s blížícím se druhým hudebním extraktem.
Ovšem ani novinka rozhodně má očekávání nenaplnila. Ba naopak, rozzuřila mě k nepříčetnosti. Kapela nejen že se nikam nepohnula, ale navíc se zjevně zabetonovala někde v okolí bodomského „Hatebreederu“ a tvrdošíjně se odmítá hnout z místa! Mrška jedna líná. No já už jí naučím…! A vono zas ne! Jakmile jsem totiž začal album naposlouchávat, abych ho co nejfundovaněji strhal, zjistil sem, že ona podobnost s velkou zelenou plackou je tak trochu pozlátko. Pravda, kapela hraje přibližně stejnou hudbu. Tváří se jakoby extrémně, integruje v sobě velmi silné melodie, nahrává ve stejném studiu a světe div se, zpěvák, kytarista a hlavní mozek celého kolotoče Lindroos nejen že vypadá jako Alexiho mladší brácha, ale dokonce i tak hraje a zpívá!! A to doslova. Kytaru berte s rezervou, ale ten hlas! Ten od Alexiho nerozeznáte. A teď perlička. Je taky zároveň Alexiho velký kámoš, což vyústilo v permanentní Laihovskou vokální pomoc nejen na albu, ale i na koncertech. Fakt nekecám. Mrkněte na obrázky kolem. Ten naháč uprostřed, ten s vytetovaným reaperem na rameni. Kdopak to asi je?
Uznávám, že se kapela hodně svezla na vlně, kterou CHILDREN OF BODOM odstartovali, ale i přes to všechno, co jsem tu napsal, by nebylo fér se na ni přes Bodomy koukat. I když je mi jasné, že tomu asi málokdo odolá. Je tu totiž několik podstatných rozdílů. NORTHER nejsou CHILDREN OF BODOM. Struktura skladeb u NORTHER je jiná. A víc než cokoliv jiného mi připomíná SONATU ARCTICU. Divíte se? Nikoliv! Důvodem této podobnosti jsou zcela typické nezaměnitelné melodie, které hudbu NORTHER charakterizují. Vše je melodie. A vše se jí podřizuje. Nosný riff je často melodie, klávesy takřka bez výjimky hrají melodické „beglajty“, sóla a exhibice se skoro nevyskytují a když – jde o sólovou melodickou vyhrávku. NORTHER jsou zkrátka melodičtí extrémisti. Vrchol všeho je, když se i z principu nemelodický křaplák hlavního protagonisty pokouší kopírovat nosnou melodii skladby. Opravdu pokus k popukání. Ale jsou tu i zápory. Kapela, i když je mírně odlišná, pořád působí jako odvar z bodomského jezera. Jejich skladby je těžko vyzdvihovat, protože je jedna jako druhá. I když se mi postupem času docela dostaly do uší. Přesto mě nenapadá jiná charakteristika než „vodrhovačka“. Nemůžu nezmínit i skvělou, leč výmluvnou, cover verzi „Smash“ od Offspring. Určitě není na albu náhodou.
Jinak jsem si jist, že tenhle dáreček rozhodně potěší ctitele melodiky, určitě i ortodoxní zabedněnce (čti fanoušky) Bodomského „Hatebreeder“. A všichni ostatní? Ti ať jednají dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já myslím, že to za poslech stojí…
Jsem si jist, že tenhle dáreček rozhodně potěší ctitele melodiky, určitě i ortodoxní zabedněnce (čti fanoušky) Bodomského „Hatebreeder“. A všichni ostatní? Ti ať jednají dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Já myslím, že to za poslech stojí…
6,5 / 10
Petri Lindroos
- zpěv, kytara
Kristian Ranta
- kytara
Jukka Koskinen
- basa
Tuomas Planman
- klávesy
Toni Hallio
- bicí
1. Blackhearted
2. Betrayed
3. Of Darkness And Light
4. Midnight Walker
5. Cry
6. Everything Is An End
7. Unleash Hell
8. Dead
9. Mirror Of Madness
10. Frozen Sky
11. Smash
N (2008)
Till Death Unites Us (2006)
Death Unlimited (2004)
Mirror Of Madness (2003)
Dreams Of Endless War (2002)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 48:53
Produkce: Anssi Kippo
Studio: Astia
Velice příjemné na poslech! Je to melodičtější než jejich poslední album Death Unlimited. Nádherně a rychle se u toho pracuje!
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.