COBRA THE IMPALER - Karma Collision
Belgičania ma uchvátili svojím koncertom na minuloročnom Brutalčeku a pokračujú aj novou štúdiovkou. Moderný metal v intenciách MASTODON a GOJIRA a kopec vymýšľancov originálnych k tomu. Veľmi dobré!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oprašte cepy, naostřete srpy a kosy… čas sklizně nadešel. Dodejme, že sklizně očekávané s velkým napětím, neb před vydáním „Harvest“ prosákly z tábora severských black/death metalových klasiků kusé zvěsti o návratu k žánrovému milníku „Vittra“ (1995). Opatrnost však velí brát tyto „zaručené“ informace s pořádnou rezervou, vždyť při příležitosti emise „Sheol“ rovněž zazněla slova o comebacku k přízračnému debutu, přičemž výsledkem rozhodně nebyly další eposy typu „Enslave The Astral Fortress“ nebo „As The Twilight Gave Birth To The Night“, ale „jen“ melodičtější obdoba nekompromisní blackové brusky „Diabolical“. Tentokráte se však zvěsti o nostalgické exkurzi do zlatých časů neukazují jako zcela liché, chladní Skandinávci totiž skutečně otočili chatrné kormidlo směrem ke své kultovní prvotině.
„The time has come… to reap what you have sown“
Pokud si dobře vzpomínám, v rámci rozboru „Pariah“ jsem NAGLFAR vytýkal jistou uspěchanost a z ní pramenící kvalitativní nevyrovnanost skladeb. Při letošní „Sklizni“ je ale všechno jinak, zkušení Švédové složili reparát na jedničku a druhý záznam pro svého nového chlebodárce Century Media Records zhotovili s o poznání větší pečlivostí a trpělivostí. Je zajímavé, že posudky na stránkách nejrůznějších internetových magazínů hovoří něco ve smyslu nejsložitějšího a nejméně posluchačsky přístupného alba v kariéře kapely. Ač se v kontextu konzervativně pojatého black/death metalu zdráhám mluvit o nějaké „složitosti“, uznávám, že „Harvest“ je albem košatým a kompozičně různorodým. Zatímco tracklist minulého záznamu místy splýval v jednu ostnatou kouli, v případě toho aktuálního je identifikace jednotlivých položek o poznání snadnější. NAGLFAR především zapracovali na dynamice skladeb, Mattias Grahn už permanentně nežhaví paličky do ruda při nesčetných blastbeats, ale naopak se velmi rád noří do středních až pomalých poloh, kde může plně vyniknout onen typicky skandinávský cit pro melodiku, jenž na posledních albech trochu stagnoval. Respekt zaslouží i lysý frontman Kristoffer Olivius, kterému za jeho agresivní, zároveň však čitelný a jasně srozumitelný vokál mile rád odpustím všechny ty „evil & grim“ pózy, kterými nás tak hojně zásobuje snad na všech dostupných promo materiálech.
Ohledně konečného verdiktu jsem byl poměrně dlouho navážkách, ovšem poslední sedmiminutový titlesong mi dal jasný povel zakulatit hodnotící cifru směrem nahoru. Troufám si tvrdit, že přesně na tuto skladbu čekaly zástupy fanoušků NAGLFAR několik dlouhých let. Rozmáchlý, nostalgií nabitý příběh totiž po všech myslitelných stránkách evokuje atmosféru čarokrásného debutu „Vittra“. Ke své velké radosti v to můžu počítat i stránku emocionální, vždyť poslech „Harvest“ přesně navozuje onen nezaměnitelný pocit zmaru a drásavé hořkosti, archetypálního to znaku prvotních žánrových manifestů.
Posun švédských klasiků od vysokorychlostního víření směrem ku pestřejšímu a variabilnějšímu projevu hodnotím jednoznačně pozitivně. Ostatně už bylo načase, neboť další šablonovitá řadovka by Seveřany mohla připravit o pracně vydobytou gloriolu jedné z vůdčích stylových kapel. Nejlepší deska NAGLFAR od bájného debutu? Dost možná ano.
Nejlepší deska NAGLFAR od bájného debutu? Dost možná ano.
8 / 10
Kristoffer Olivius
- zpěv
Marcus Norman
- kytara
Andreas Nilsson
- kytara
Morgan Lie
- baskytara
Mattias Grahn
- bicí
1. Into The Black
2. Breathe Through Me
3. The Mirrors Of My Soul
4. Odium Generis Humani
5. The Darkest Road
6. Way Of The Rope
7. Plutonium Reveries
8. Feeding Moloch
9. Harvest
Cerecloth (2020)
Principum (compilation) (2018)
Téras (2012)
Harvest (2007)
Pariah (2005)
Sheol (2003)
Ex Inferis (MCD) (2002)
Diabolical (1998)
When Autumn Storms Come (7'' picture EP) (1998)
Maiden Slaughter (promo) (1996)
Vittra (1995)
We Are Naglfar - Fuck You! (promo) (1995)
Stellae Trajectico (demo) (1994)
Rozhodně sqělá deska, doporučuju fšem.
Belgičania ma uchvátili svojím koncertom na minuloročnom Brutalčeku a pokračujú aj novou štúdiovkou. Moderný metal v intenciách MASTODON a GOJIRA a kopec vymýšľancov originálnych k tomu. Veľmi dobré!
Garážově syrové vtělení chain a egg punku z rakouského Linze. Neurvalé a současně trochu poťouchlé a hravě osvěžující v melodiích i zvuku. Občas máte pocit, že posloucháte nějaký postpunk, jenž se prostě jen utrhnul ze řetězu.
Přísná BM sestava WHOREDOM RIFE znovu ukazuje svůj rozeklaný jazyk a ostré jedové zuby. Zároveň však více než kdykoli předtím akcentuje svou melodickou, výpravně-epickou stránku. Tak přitažlivou skladbu, jako je ta titulní, Norové ještě nikdy nesložili.
Death metal s výraznými blackovými přesahy. Místy jednodušší OSDM, místy technický a kreativní materiál po vzoru starých TOMB MOLD. Není to špatné, nicméně občas se ukazuje, že skladatelský arzenál SWAMPBEAST na pokrytí čtyřiceti minut úplně nestačí.
Přístupnější a žánrově čistší obdoba pozdních ENSLAVED, která v sobě má pravou hypnotičnost, atypickou atmosféru, zároveň ale i čitelnější žánrové tropy a rozpoznatelnější zvuk. Přes určitou repetitivnost se nedostavuje nuda, ale pocit sílící intenzity.
„Challenge the Wind“ není „Wind of Change“ a RHAPSODY Alexe Staropoliho jedou dál ve svých už desetiletí ohraných schématech. Neposlouchá se to zle, ale je to takové rutinní a chybí tomu jiskra či výrazný moment.
Technické deathmetalové hrátky z dílny bubeníka Hannese Grossmanna jsou vlastně poctou kapelám, ve kterých si zahrál. A nejsou to jména menší než NECROPHAGIST, OBSCURA či HATE ETERNAL. Divoká a kreativní jízda to je.