CHROME CELL TORTURE - Ibiza
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Má velká očekávání vyvolal již na začátku roku singl skladby "Domino" coby předzvěst páté desky kalifornských HAIL THE SUN. Skupina, která se dlouhodobě šplhá na přední příčky ve svém ranku, slíbila a teď i splnila vše, co jsem si jen mohl přát. Je skutečně málo příležitostí pro starého barda jako já, aby při poslechu nějaké novinky zapomněl na svět a plně se propadl do posluchačské euforie. Album "New Age Filth" to dokázalo. Nezbývá mi tedy než sepsat řádky nekriticky neobjektivní, a to i přes to, co rozum jasně říká. Styl, kterému se HAIL THE SUN upsali už od svých začátků, je totiž onen uječený progresivní post hardcore, který vždy vyvolával a vyvolávat zákonitě musí množství kontroverzí. Stejně jako to bylo i u THE MARS VOLTA, THE FALL OF TROY nebo CIRCA SURVIVE, se kterými je hudba Američanů velmi blízce spjata.
"New Age Filth" je albem, na kterém HAIL THE SUN dovršili cestu na vrchol. Již dříve více jak zdatní hudebníci rozvinuli své kreace a cit pro specifickou hudební melodiku na další úroveň. Ještě více rozjasnili kytarový zvuk, posunuli skladby zvukově do rezonujících výšek a přidali i co se týče hráčských ekvilibristik a progrese. To by s ohledem na již hodně divoké minulé desky mohlo vyvolat obavy o vstřebatelnost takové hudby, ale pánové přitom nezapomněli na posluchače a dokázali se udržet nohama na zemi. Podařilo se jim najít dokonalý konsenzus mezi muzikantskými ambicemi a hudebním výsledkem. Precizně si pohrávají s detaily a kombinují zdánlivě nekonzistentní prvky do dokonale funkčních a byť až přepestřelých, přesto hlavu a patu nepostrádajících aranží. Bláznivé kombinace souznící v ladných celcích, melodie rozdrcené a znovu poskládané do nečekaných variací, pestrost v sumáři, ohromující cit v detailech. To jsou HAIL THE SUN na "New Age Filth".
Skladby se nedrží v intencích tradiční písničkovosti a ve své rozmanitosti jsou napěchované změnami temp. Melodie střídají ostré výpady, vše je ale geniálně skloubeno do působivého celku, tak jak to dokázali právě THE MARS VOLTA. HAIL THE SUN perfektně zvládají udržet vyváženost mezi melodiemi a divokou progresivní nespoutaností. Jsou jako THE MARS VOLTA bez rozvláčné psychedeličnosti, jako kdybyste dlouhé skladby od téhle skupiny zrychlili a zkoncentrovali do ani ne polovičních stopáží. Divokost a bláznivost tak nabírá na gradacích a ostrý důraz nutí i k připomenutí stylově spřízněných THE FALL OF TROY. Jenže HAIL THE SUN jsou již dokonale sví a vycizelovali svůj pohled na "vřískavou" post-hardcore progresivitu k dokonalosti. Nezaobírají se žádnými vycpávkami, zahušťují a koncentrují své nápady a aranže na co nejmenší prostor, takže jejich skladby se dostávají pod stopáž běžných rockových hitů. Přesto by obsah jediné z nich vystačil některým skupinám na celé album a ještě by zbylo. "New Age Filth" i v souboji se stylově podobně zaměřenými DANCE GAVIN DANCE odsouvá jejich loňské album do stínu.

Samostatným a velmi dominantním prvkem je vokál Donovana Melereho, který svůj projev dotáhl do extrémní dokonalosti. Je to opět vyhrocený vysoký ječák plný energie a síly, který nejde jinak než srovnávat s dnes již stylovou ikonou Anthony Greenem (CIRCA SURVIVE). Samozřejmě je to projev plný kontroverze a styl, který ve své vyhrocenosti, ať už v dobrém či zlém, zřejmě nenechá nikoho chladným. Vokál je to vřískavě hysterický, zděšeně vibrující, agresivně řvoucí i bázlivě škemrající. Ono ani není možné jinak, pokud přihlédneme k textové náplni, kterou Melerův hlas vyřvává do světa. Bolestné vokální ataky dokreslují lyriku, která stejně jako na minulých deskách nezůstává u prázdných klišé, otvírá témata hodně citlivá a soustřeďuje se především na traumatické důsledky globálních i zcela individuálních tragédií s důrazem na lidskou psýché. Texty jsou plné metafor o rozpolcenosti osobnosti, boje s vnitřními démony i s mezilidskými vztahy a city, takže jde místy o velmi osobní zpovědi. Důležité je i to, že Melero má svůj hlas celou dobu absolutně pod kontrolou.
I met a liar who reflected in me but I don’t think they could tell.
I loved a girl who I didn’t deserve so I fucked that up as well.
I haven’t cut a line in 10 long years..it sure does make me think.
I wrote a list of my character flaws..the pen ran out of ink.
I’ve said it all along: “If you love me, then love me to death.”
"New Age Filth" je albem, které mi po dlouhém čase dokázalo vyvolat mrazení v zádech. Svět je pro mne najednou zase o trochu prosluněnější, rozjařenější a do mých starých kostí se znovu vlévá mladická energie. Dostavuje se pocit déjà vu, především v podobných pocitech euforie, jako jsem kdysi prožíval při seznamování se s albem "Amputechture" od THE MARS VOLTA. HAIL THE SUN dokázali v podstatě to samé, jen s ještě větší energií a divokostí. Jediné, co tomu ubírá, je nemilosrdný zub času, který přece jen nedovolí vstoupit dvakrát do téže řeky. Ale čert to vem, minulost je minulost a dnešek patří HAIL THE SUN.
HAIL THE SUN na svém pátém albu dokráčeli k bláznivé dokonalosti, divoce křepčí a s citlivou šíleností masakrují posluchače hudební bravurou a hysterickým vokálem.
10 / 10
Donovan Melero
- vokál, bicí
Aric Garcia
- kytara
John Stirrat
- basová kytara
Shane Gann
- kytara
1. Domino
2. Slander
3. Solipsism
4. Misfire
5. Made Your Mark
6. Slipped My Mind
7. Parasitic Cleanse
8. Hysteriantics
9. Devaluation
10. Punch Drunk
Divine Inner Tension (2023)
New Age Filth (2021)
Mental Knife (2018)
Secret Wars (EP) (2017)
Culture Scars (2016)
Wake (2014)
Elephantitis (2012)
POW! Right In The Kisser! (2010)
Ready or Not, There I Go (2010)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Equal Vision Records
Skvostně opsané postupy THE MARS VOLTA a THE FALL OF TROY. Na jednu stranu jsem hodně rád, že odkaz jejich směru rozvíjí nové kapely, na stranu druhou jsem trochu zklamaný, že k tomu přidávají málo své invence. Pokud jsem famózní desce „De-loused In The Comatorium“ dal devítku, tak tady musím být o poznání přísnější.
krasne pocuvanie
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.





