Je celkem zajímavý paradox, že značka ALCEST měla být původně odkladištěm vizí studeného a ryzího black metalu. Duchovní otec podniku Neige ale velmi rychle změnil kurz a z one man projektu se stala kapela zhmotňující niterné vize rodáka z francouzského města Bagnols-sur-Cèze. A také kapela, která si může nárokovat označení stylotvorná bez toho, aby Jednotce pro vymýtání floskulí zvonil alarm. Neige vzal charakteristické tremolové riffy a ostré blastbeaty a využil je jako osvěžující ingredienci v křehkých, zasněných melodických plochách, které provází svým plachým, vysoko posazeným vokálem. Zrodil se subžánr označovaný jako black gaze a jak praví klasik: zbytek je historie.

I když kombinace unikavých nálad s black metalovou zemitostí strhla celou řadu kapel a vyvolala celou řadu různých interpretací, ALCEST i po dvanácti letech zůstávají naprosto relevantní značkou. Sami si odzkoušeli různé přístupy a receptury, zdaleka ne všechny prokazatelně úspěšné. Přílišná inklinace k shoegazovým halekačkám zavedla Francouze na scestí, které z nich snadno mohlo udělat přecitlivělé a otravně afektované těleso. Nestalo se. Předposlední deska „Kodama“ opět pevně usadila projev kapely v metalových základech, aniž by se vytratila košatost a procítěnost.

Osobně ji řadím na samotný vrchol diskografie ALCEST. Ne, že by na tom tak dalece záleželo, ale novinka „Spiritual Instinct“ prostě neměla pozici lehkou. Už pilotní singl „Protection“ ovšem napověděl, že Neige a spol. se nenechává svazovat očekáváními. Ani po letech rozvíjení osvědčené receptury nepřipomínají ALCEST kynoucí profesory v kabinetu snů a marných nadějí. Song s nezaměnitelně snivou náladou charakterizuje nezvykle ostrý kontrast vzpěněných kytar, robustní rytmiky a křišťálových melodických kaskád. První ukázka napovídala, že na aktuální desce Francouzi prozkoumají více „groovy“ zákoutí vlastní poetiky.

A jak bylo slíbeno, tak se i stalo. Po subtilním nástupu se v úvodní „Les Jardain du minute“ rozpoutá bouře, na kterou obvykle nechali ALCEST posluchače dlouhé minuty čekat. Už žádné rozmáchlé gradace a spřádání jemných nitek, Francouzi tentokrát rovnou otevírají své temnější já. A funguje to. „Spiritual Instinct“ je nejpřímočařejší, nejagresivnější deska ALCEST, přitom se ale zdaleka vyhýbá jednoduchosti a banalitě. Jako by kapela našla ideální rovnováhu mezi rozmáchlostí a zhuštěným výrazem. Album tak působí zároveň těžce i plaše, chytlavě i hypnoticky.  

I v typicky zamlžené a prchavé „Le Miroir“ nechají ALCEST napřed zadunět tvrdé riffy, snad aby posluchač nezapomněl, že Duchovní instinkt tentokrát velí Francouzům neupozaďovat drsnost před melodickou krajkou. Novinka je jako spanilá socha vysekaná ze žuly. Přiměřeně dlouhá, přiměřeně chytlavá a přiměřeně tvrdá, s jasnými konturami a viditelnou texturou materiálu, ze kterého ji kapela vysochala.

Cesta byla dlouhá, ale ani v roce 2019 nepůsobí Neige jako poutník, který si naléhavě potřebuje lehnout pod strom a pár let si pospat. Naopak. Tolik energie jeho druhdy boční projekt ještě nikdy nevyzařoval.