Až bude někdo hledat viníka toho, že část kapel, které by jinak drhly bezpohlavní post-rock, shoegaze nebo generický black metal, bruslí na pomezí těchto žánrů, těžko se přitom vyhne Francii a muži, který si říká pan Sníh. ALCEST vyhoupl jejich fenomenální debut „Souvenirs D´un Autre Monde“ mezi vskutku pozoruhodné kapely, zároveň je pasoval na jednoho z duchovních otců subžánru jménem blackgaze. A jakkoli se žurnalisté předhánějí v nadprodukci zbytečných škatulek, tak tahle zrovna pasuje přesně.

Jako každý nový vynález měla i tahle organická fúze extrémní rytmiky, svištivých riffů a unikavých sonických ploch jedno úskalí. Postupem času se opotřebovala a to, co dřív kousalo, začalo (sladce) splývat. Diskografie ALCEST postrádá cokoli byť jen z dálky připomínající průser, ale asi nejsem sám, komu hebký samet posledního alba „Shelter“ přivodil lehce malátné stavy. Jenže předloňské sněhy jsou zapomenuty a Neige et comp. se hlásí s novým kotoučem, kterému dal jméno ladný japonský duch/dryáda kodama.

Francouzi si došli pro inspiraci do Země vycházejícího slunce k velmistrovi tamní manga animace Hajao Mijazakimu a jeho zřejmě nejznámějšímu snímku „Princezna Mononoke“ (1997). ALCEST přitahoval tento mytický příběh z celkem zjevného důvodu. I jejich dosavadní tvorba byla posedlá sousedstvím přírody a lidského nitra. „Kodama“ tak sestupuje k prvotnímu zdroji, když kombinuje temnější, instinktivnější prvky s povznesenými éterickými záblesky, které charakterizovaly „Shelter“.

Avizovaný návrat ke stylu prvních dvou desek se skutečně koná. Od prvních vteřin je jasné, že ALCEST neopouštějí pracně vydobyté pozice mistrů zjitřené, euforické melodiky, podbarvené Neigeho tklivým broukáním. Stejně tak je ale jasné, že splývavost, která charakterizovala dvě předchozí alba, je pryč. „Kodama“ méně protéká kolem a více pulzuje, meandruje a strhává posluchače do nevšedních vírů Neigeho imaginace a osobních zpovědí.

ALCEST zní jako kapela, která si sebevědomě osvojila tikavé post-rockové party i kaskádovité riffy shoegaze (úvod „Eclosion“!), ale zároveň znovu otevřela stavidla temným podproudům (celek „Oiseaux de proie“!). V dlouhých kompozicích se tak mění nálady, rytmika přechází od hypnotického přešlapování k black metalovým úprkům. Kytary se kolem ní ovíjejí a přecházejí do ofenzivy, v níž už možná chybí divokost debutu, přesto jim nechybí strhující intenzita.

Atmosféra byla vždy alfou a omegou Francouzů. Křehká, prchavá, introvertní, eskapistická, naléhavá. Pokud se na „Shelter“ stávala spíše ornamentem, „Kodama“ je další nádherně pitoreskní výpravou do lesa průsvitných mytág Neigeho mysli. S přibývajícími poslechy se nezjevují rozpačité mýtiny, ale emocionální pouto s jednou z nejeuforičtějších desek letoška sílí. A poněvadž jsem znám jako milovník superlativů, neodpustím si jeden na konec. Nejsilnější deska od „Souvenirs D´un Autre Monde“. Tenhle démon si mě prostě našel a uchvátil mě.