Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od té doby, co před dvěma lety vydali MYRATH svoje nejlepší album „Legacy“, se k němu pravidelně vracím a dumám, kdy někdo tuhle jednoduchou a chytlavou formuli středovýchodního metalu alespoň dorovná. Že se po pěti letech horečnaté činnosti vrací jedna z nejvlivnějších kapel vonících orientem, mi skoro dokonale uniklo. Až singl „Like Orpheus“ připomněl, že ORPHANED LAND vstupují zpět na orientální bazar.
Popravdě, zpěvným heavy riffem vybavená, vyšponovaným hlasem Hansi Kürsche vyztužená a folklorní instrumentací vkusně dozdobená hitovka nijak nenaznačovala, že by se Izraelci vedení charismatickým frontmanem Kobi Farhim odchýlili od své „shalom alejkum“ formule z předchozí desky „All Is One“. Ta zacelila rozpaky z ambiciózního a neustátého eposu „The Never Ending Way Of ORwarriOR“ tím, že ORPHANED LAND změnila v takový přístupný stánek s arabsko-izraelskými suvenýry. Nebylo to zlé, ale rozhodně to nedosahovalo monumentality labyrintu „Mabool“, který až dodnes platí za vrchol jejich tvorby.
Platí? No, po několikerém poslechu novinky „Unsung Prophets & Dead Messiahs“ jsem nalomený k heretickým výrokům, což naštěstí v případě skupiny, která respektuje islám i judaismus, ale klaní se pouze k metalu, neskončí žádným fyzickým trestem. Formule, kterou ORPHANED LAND po pěti letech přinášejí ve zdobném vaku, je elegantním shrnutím všeho, čím si kapela prošla. Najdeme zde černé výhonky melodického death metalu. Najdeme tu ambiciózní kompozice blyštící se progresivně rockovými elementy a wilsonovskými klávesovými plochami. Najdeme tu zpěvné tradicionály i přímočaré power metalové riffy.
Najdeme tu ale především v míře nebývalé etno vlivy, které definitivně přerostly ze zdobného ornamentu v hlavní příměs. Kapela postavila doprovodný The Orphaned Land oriental orchestra, který se stará o typicky plačtivé smyčce, dodává hudbě nezaměnitelný rytmus arabských strunných nástrojů. V lecčems je to on, kdo přebírá otěže. Na jeho hru se nabaluje charakteristicky vysoký a nabíraný Kobiho vokál, který intonuje svoje litanie v typických hrdelních blízkovýchodních rejstřících. Hudba Izraelců se projasnila, nepozbyla jednoduchosti „All Is One“, ale ani rozmáchlosti „The Never Ending Way Of ORwarriOR“. Jen je tentokrát poskládaná s naprostou bravurou, de facto bez slabých či matných míst. Jaká škoda, že se v jinak bezvadné produkci Jense Bogrena nenašlo víc vzduchu pro dynamiku, ta by totiž katapultovala album na dosah dokonalosti.
Tvrdé kytary a dunivá rytmika plní přesně stanovenou roli v epickém celku, který rád střídá ztišené, komorní party a monumentální sborové zpěvy. ORPHANED LAND vždy platili za kapelu zatíženou jistou formou mesianismu, která ve své hudbě i svých textech sbližuje nábožensky a kulturně roztříštěný region a apeluje na sdílenou humanitu. Na „Unsung Prophets & Dead Messiahs“ dostává tahle snaha vůbec nejpřesvědčivější podobu. Texty si půjčují motivy z hebrejské i islámské kultury, citáty židovských mudrců, arabská i řecká přísloví. Ústřední téma zaslepenosti, boje s útlakem i dogmaty, zapomenutých postav, které bojovaly s lidskou ignorací a nenávistí, završuje výmluvný citát chilského básníka Víctora Jary, popraveného pinochetovskou tyranií: „Písně, jež jsou písněmi odvahy / budou navždy písněmi novými“.
Pokud byly kristovské hadry na předchozích deskách spíš trochu lacinou cetkou pro milovníky exotiky, atmosféra i slovní doprovod „Unsung Prophets & Dead Messiahs“ je strhující prací. Jistě, je v tom kus velkohubosti a nadlidských gest, ale hudba s nimi dokonale souzní. Způsob, jakým jsou „velká moudra“ vepsána do úst sboru a traktují Kobiho sloky, patří k euforickým momentům. Naléhavé přesvědčení ORPHANED LAND, že metal může sbližovat znesvářené světy, je možná naivní, ale v téhle podobě zcela odzbrojující.
Anyone who holds a true opinion without understanding is like a blind man on the right road
Pro tohle etno metalové plátno není totiž žádné gesto a slovo příliš velké. Patos je organickou součástí celku, který je vůbec nejpřesvědčivější od časů „Mabool“. Skladby na sebe navazují, komunikují, vytvářejí provázané tematické bloky. Singlová „Like Orpheus“, silně inspirovaná tvorbou BLIND GUARDIAN, je takový most pro pěší mezi dvěma starobylými městy se spoustou křivolakých uliček a překvapivě prostorných náměstí.
ORPHANED LAND se daří spojovat momenty pokorného usebrání, v němž dominují etno nástroje a symfonická pompa („The Cave“, fascinující dvoj-song „In Propaganda“ a „All Knowing Eye“, Stevem Hackettem vyšperkovaná meditace „Chains Fall To Gravity“ a většina monumentální kusů z druhé poloviny). Brilantně ustojí řízenou melo-deathovou agresi s nápaditým frázováním („We Do Not Resist“ či vřískajícím démonem Thomasem Lindbergem ovládnutá „Only The Dead Have Seen The End Of The War“). Poradí si s plačtivým tradicionálem „Yedidi“, který navazuje na odkaz „Norra El Norra“ z „Mabool“. A nezadusí se ani hraničními symfonickými recitály jako „Poets Of Prophetic Messianism“ či „The Manifest – Epilogue“.
Chvíli znějí ORPHANED LAND jako specifická blízkovýchodní odpověď na OPETH a PORCUPINE TREE, ale v drtivé většině stopáže jsou prostě kapelou, která tenhle sub-žánr utvářela a otevírala světu. A ani po dvaceti sedmi letech existence neztrácí nic ze svého nasazení a exotického kouzla. Naopak, „Unsung Prophets & Dead Messiahs“ je zastihuje na absolutním vrcholu sil. Tyhle mesiáše neradno pochovávat. A já můžu dát MYRATH na pár měsíců zasloužené volno!
1. The Cave
2. We Do Not Resist
3. In Propaganda
4. All Knowing Eye
5. Yedidi
6. Chains Fall To Gravity
7. Like Orpheus
8. Poets Of Prophetic Messianism
9. Left Behind
10. My Brother's Keeper
11. Take My Hand
12. Only The Dead Have Seen The End Of War
13. The Manifest - Epilogue
Deska „Unsung Prophets & Dead Messiahs“ je opravdu velkoryse pojatá přehlídka blízkovýchodních folklórních melodií, skvělých textů, melodického death metalu i rockové malodičnosti. Po hudební stránce je rozhodně vyzrálejší než „Mabool“, který donedávna platila za nepřekonaný vstup kapely na prkna velkých klubů a světových festivalů. Novinka ji zdárně šlape na paty a v mnohém překonává ve výpravnosti, dospělosti, bohatosti aranží, sborech i zvuku. Chybí tu snad jen to kouzlo překvapení a vtom jak skvěle jde uchopit metal se zdánlivě naprosto odlišnou prací s melodikou, což tenkráte byla největší zbraní Izraelců. Mluvit v současné době o ORPHANED LAND jako o blízkovýchodní odpovědi na OPETH dokonale sedí.
29. ledna 2018
Darkmoor
8,5 / 10
Tak i ORPHANED LAND se čím dál tím víc přiblížují evropskému pojetí metalu. Ale zatímco MYRATH na "Legacy" otočili kormidlem až někam k americkým KAMELOT, zůstávají Izraelci přece jen o značný kus víc v "orientu". A je to tak dobře, protože slova kolegy Marigolda nutno pouze podepsat a "Unsung Prophets & Dead Messiahs" prohlásit za nejsilinější sbírku v jejich letité historii.
Švýcarští přízrakové epického BM překvapivě opouštějí barvy a filozofování ve jménu černobílé pocty kruté kráse horstev své domoviny. Je to vrstevnaté, majestátní, syrové, prodchnuté prvky folku. Jeden z BM vrcholů roku? Jsem nakloněn tomu věřit!
Irský "rezavý" sludge vyšperkovaný parádním chraplákem. Dusivá těžká deka páchnoucí zatuchlým smradem nemytých opilců, unavený hlahol venkovské krčmy těsně před zavíračkou a ranní střízlivění. To vše z téhle hudby cítím. Ani nevím proč.
Zásadní průkopníci melodického DM mimo Skandinávii vydali (znovu) slušnou řadovku. Tentokrát je ostřejší, průraznější a disponuje silnějšími vibes pozdních AT THE GATES. "Shadowreaper" vkusně zachycuje unikátní atmosféru poloviny devadesátek. Nostalgické.
Velmi poctivý debut. RITUAL FOG zasvětili svá srdce OSDM, nicméně stejně tak rádi mají i thrashmetalové vsuvky. A dokonce ani bažinaté doomové pasáže jim nejsou cizí. Za "But Merely Flesh" jsou cítit ASPHYX nebo BOLT THROWER. Vskutku zábavná půhodinka.
Třináct let trvalo Američanům EVER FORTHRIGHT, než přišli s pokračováním překombinovaně zmateného debutu. Napodruhé už své djentové manýry ukočírovali lépe, takže je "Techinflux" působivější. Nicméně stále nic světoborného. Navíc opět zbytečně dlouhé.
Hodně pompy narvali Finové do svého deathcoru, takže se jejich úderná hudba rozplizla v blackově melodické atmosféričnosti a pseudosymfonické načančanosti. Stále to ale má tah na bránu a úplně marné to není, asi záleží na náladě posluchače.
Německý postrock, který rád experimentuje s psychedelickými podtóny, shoegazem, space rockem nebo krautrockem. Deska, která je nenáročná na poslech, ale velmi příjemně plynoucí a zajímavá ve výrazech i kombinaci hudebních stylů.