Vydání speciální obrázkové edice bestselleru „Da Vinciho kód“ je dozajista vítanou příležitostí, kterak tuhle knihu (v posledních dvou letech sklízející takřka celosvětový úspěch) poznat a pochopit ještě o něco málo hlouběji, než to umožňovala tuzemská vydání předešlá, prostá jakýchkoliv ilustrací. Důvod je nabíledni – zpracovávaná tématika, tak trochu v „indiana – jonesovském“ duchu a zároveň naroubovaná na křesťanství a jeho dogmata – je v thrillerovém podání vždy lákavá, a je tomu tak pochopitelně tím spíš, čím víc k tomu přispívá i vlastní čtenářova fantazie, která tím pádem v podobě více než stovky doprovodných fotografií a obrázků dostává nový a řekl bych i celkem elegantní stimul.

Základní otázka na adresu Brownova vyprávění o americkém symbologu Robertu Langdonovi a jeho pátrání po tajemném odkazu údajného velmistra Převorství sionského Jacquese Sauniéreho, spojeném s úprkem před francouzskou Kriminální policií, nicméně zůstává stále stejná. Má být vnímáno jako klasický thriller či spíše jako dobrodružný příběh o odhalování jedné ze zásadních pravd o církvi? V případě první varianty si je totiž autor v porovnání s tou druhou poněkud méně jistý v kramflecích. Sice i tam obstojí (např. totožnost hlavního záporného hrdiny „Učitele“ se čtenáři podbízí tak dlouho, až jí úplně přestane věřit, aby pak byl o to víc překvapen, že je tomu skutečně tak), ale pohříchu jen jako jeden z mnoha, kteří sice dokážou vymyslet a sepsat napínavý akční děj, nicméně pouze ve zdravě průměrném duchu, bez užití nějakých zásadních či dokonce překvapivých žánrových prvků. Poněkud úspěšnější je naopak v „ideologické“ rovině, kde s jistotou zkušeného producenta sází na téma, které v současnosti musí téměř stoprocentně zabrat. Bezpochyby. Nádech téměř mystického tajemství, sahajícího až ke vzniku našeho letopočtu, náznaky tisícileté lži v podání jedné z nejmocnějších organizací dnešního světa a to vše důkladně sešroubováno s kryptologií a řešením nejrůznějších hádanek a rébusů, to je přesně ta kombinace, jež v podobných případech slavívá zaručený úspěch. A na to konto je Danu Brownovi třeba přiznat, že (pospolu s tím, co všechno musel buď znát nebo poctivě nastudovat a dohledat) trefil do černého. Na mnoha místech (a ještě výstižněji ve spojení s proklamovanými čerstvými ilustracemi) to totiž skutečně vypadá, že ve svých konstrukcích týkajících se svatého grálu a Převorství sionského má prostě pravdu, pravdu, která ještě ke všemu zní většinou až příliš reálně. Nic z toho ovšem nechci snižovat, když říkám, že „to vypadá, že má pravdu“. Na to zkrátka nemám tak důkladné znalosti, abych jeho teorie vyvracel nebo potvrzoval. A vezmu-li to ještě jednodušeji, do jisté míry mě jako čtenáře skutečně baví a naplňuje nechat se Brownem vést k odhalení něčeho, co by pro lidstvo mohlo znamenat celkem převratné zjištění. Což je navíc fakt, se kterým se pravděpodobně počítá – drtivá většina adresátů „Da Vinciho kódu“ bude těžko takovými odborníky na historii, náboženství a umění, aby si mohla dovolit nesouhlasit, a naopak, všichni takoví se nechají ohromit neobyčejným autorovým nahlížením na jisté historické události.

I proto by se snad při celkovém pohledu na knihu, která se u nás zpočátku (a stejně tak jako v případě poněkud pokulhávajícího filmového zpracování) uváděla pod názvem „Šifra Mistra Leonarda“ mohlo zdát, že skrývá román, který nemá slabší místo. Zdání ovšem klame, a tak spíše než s ve všech směrech brilantním literárním dílem zde máme co do činění s průměrným akčním příběhem ze současnosti, jemuž se lesku dostává jen díky netradičnímu námětu a jeho nezvykle přesvědčivému zpracování. Praktická absence jakéhosi „uměleckého sdělení“ (čest výjimkám zřejmě nalezneme v postavě biskupa Aringarosy, na níž Brown v protipólu nevyslovené náladě knihy, směřující proti křesťanským církevním zřízením a jejich představitelům, zvýrazňuje hodnotu opravdového smýšlení lidského jedince nad hodnotou jeho společenského zařazení, které nemusí být vždy vnímáno pozitivně) to ostatně jenom dokladuje a já tak nemám nejmenších pochyb o tom, kam „Da Vinciho kód“ zařadit. Ano, do poličky oblíbených, ale rozhodně ne někam do nejviditelnějšího popředí.