MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí dlouhrající nahrávkou se nám právě nyní připomíná trojice ze San Francissca, které daly sudičky do vínku zálibu v motörheadovských rock´n´rollových riffech. Předchozí tvorba HIGH ON FIRE kolem mě prosvištěla s rychlostí rozjetého šikanzenu, zato novince se podařilo své drápky zatnout mnohem hlouběji a na několik posledních dní se úspěšně uhnízdit v mém přehrávači.
Tihle pánové očividně nepatří k těm, co by skrze muziku hledali nové obzory, což samozřejmě nemusí být nutně ke škodě věci. Dobré a s přehledem zahrané retro, které i přes zdánlivou omšelost dokáže upoutat, je dle mého názoru cennější, než nejedna bezduchá parodie takzvané hudební progrese. Nádech starých časů je totiž z této nahrávky cítit na sto honů a zbystřit by měli hlavně milovníci těžkotonážních riffů alá Lemmy & spol. Místy až velmi výrazná podobnost s MOTÖRHEAD je snad největším poznávacím znakem produkce HIGH ON FIRE. Ačkoliv tento kytarový parní válec nedosahuje takových rychlostí jako Lemmyho sebranka, svého cíle pomalu, ale zcela jistě dosáhne. Těžkotonážní valivé riffy se hrnou jako láva z právě oživlého vulkánu a s vervou sobě vlastní si razí cestičku vpřed. Tu proud trošku zrychlí, tu zase zpomalí a o to větší intenzitu nabere, aby nekompromisně smetl vše, jenž se opovážilo křížit dráhu jeho směru.
V hudbě HIGH ON FIRE se kromě hlavní motörheadovské složky mísí i několik dalších příměsí. Nechybí například vlivy thrashových velikánů a v některých momentech snad i novější podoby ENTOMBED. Díky slušivému zvukovému kabátku se tak anihilačnímu procesu této hlukové devastace dostává velmi spolehlivého spojence. Slabší článek tak přichází s osobou Matta Pika a jeho vokálů. Vyřvané polohy jsou ještě celkem v pořádku a i přes (kupodivu, že ano?) značnou podobnost se staříkem Lemmym, se Matt ukazuje jako zdatný alco-metalový křikloun. Kámen úrazu však tkví v tzv. zpěvných polohách, které jsou zjevně nad jeho hlasové (a i studiové) možnosti. Faleš jeho vokálu je natolik zřejmá, že vás nutí opětovně prohlížet booklet CD, v domnění, že se jedná o nějakou nahrávku před masteringem.
Pokud se však dokážete nad tento nedostatek povznést, v uších vám po "Blessed Black Wings" zůstane příjemná ozvěna našlapaného a dobře zvládnutého hutného old school metalu s devastujícím kytarovým lomozem a nefalšovaným rock´n´rollovým feelingem.
Retro jako řemen. Našlapané, hutné, devastující ...
7 / 10
Matt Pike
- kytara, vokály
Des Kensel
- bicí
Joe Preston
- basa
1. Devilution
2. The Face Of Oblivion
3. Brother In The Wind
4. Cometh Down Hessian
5. Blessed Black Wings
6. Anointing Pf Seer
7. To Cross The Bridge
8. Silver Back
9. Sons Of Thunder
Cometh The Storm (2024)
Bat Salad (EP) (2019)
Electric Messiah (2018)
Luminiferous (2015)
De Vermis Mysteriis (2012)
Snakes For The Divine (2010)
Death Is This Communion (2007)
Blessed Black Wings (2005)
Surrounded By Thieves (2002)
The Art Of Sell Defense (2001)
Jo tak tohle je rock´n´roll dnešní doby. Zahulený zvuk s hrubou kytarovou řežbou, která roluje a roluje až máte pocit, že vám vyroluje mozek z hlavy. Žádné promýšlení aranží se nekoná, jen hutné riffování. Bum bác bum bác řach řach řach, chvílema vyplave podobnost snad až se starými CATHEDRAL, a pak je tu najednou rychlejší hutný death, ve kterém slyším možná i klasiky ENTOMBED. To co v mých očích (lépe snad uších) sráží celý výkon dolů je katastrofální vokál. Jakmile se vokalista pokusí vybřednout z „recitovaných“ pasáží, jeho vypjatě zastřený vokál zní nešťastně ve snaze o hrubou polohu a ve výškách je pak zcela mimo. Škoda, protože tento pro mě protivný aspekt sráží hodnocení minimálně o bod.
Vyborny album
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.