Už dlouhou dobu je mi velmi sympatická ediční politika amerického vydavatelství Relapse records. Vždy dokázali držet prst na tepu doby a svým působením taktéž napomáhali formovat a usměrňovat vývoj scény. Vše navíc činili a činí bez prvního plánu participovat na momentálních trendech, díky čemuž jejich katalog obsahuje mnoho zajímavých a kvalitních nahrávek, které sice plně korespondují s aktuálním vývojem (povětšinou) metalové hudby, ale jsou prosty vykalkulovaného trendařství. Typickým příkladem jsou kalifornští 16. Co na tom, že sludge je v současnosti in, když oni se mu věnují už dlouhých 18 let? Staří pardálové jsou po šesti letech zpět, aby dokázali, že jejich nepředstíranou nasranost byste jim rozhodně měli věřit!

Tuhý a už i pěkně prorostlý kořínek těmto chlapíkům rozhodně nelze upřít. Pomineme-li již uvedenou dobu existence, tak to podstatné o jejich zarputilosti prozradí především hudba, se kterou se momentálně prezentují. Že tenhle kvartet nehodlá chodit kolem horké kaše dává najevo hned v úvodní „Throw In The Towel“, která je vším možným, jen rozhodně ne hozeným ručníkem. Nenápadný rozjezd za zvuku rytmičáku během chvíle střídá agresivní kytarový vpád a ukřičený vokál Crise Jerueho, který svojí charakteristickou barvou takříkajíc dělá celou nahrávku. Po chvilce je jasné, že není potřeba pátrat po informacích o minulosti kapely, neboť vše podstatné na sebe prozradí hned na ploše první skladby. Kytarové riffy, kompozice a celkový feeling jasně demonstrují fakt, že 16 datují svůj původ do doby, kdy především v zámoří začínaly první námluvy hardcore s metalem. V jejich hudbě jakoby ožívaly mnohá legendární anebo naopak už téměř zapomenutá jména oddávající se jedné a stále životaschopné větvi hudebního extrému. Větvi, kde hrají prim obhrouble a neúprosně riffující podlazené kytary a nefalšovaný cit pro (pravda značně přitvrzený) rock´n´rollový náboj. Těmito prostředky 16 tedy rozhodně nešetří. Energie, s jakou se i po těch letech vrhají na další zteč, je obdivuhodná.

Samozřejmě, že nestačí být jen nasraný a po šesti letech nadržený na další nezřízené kytarové hoblování. Chce to té své neposednosti taktéž vtisknout určitý řád, myšlenku a směr. A tohle je druhá část úspěchu kalifornských. Jejich muzika má spád, hlavu i patu a hlavně schopnost vtáhnout do děje a přinutit posluchače přijmout pravidla hry. Jestli u vás v tomto směru nezaboduje alespoň třetí skladba v pořadí „Me And My Shadow“, jejíž bublající riffová sopka exploduje ve skvělém refrénu plného koncentrované zloby, tak se o další poslech „Bridges To Burn“ ani nemusíte pokoušet. Vehemence, s jakou se dere pod kůži, však není na albu ojedinělá. Jednotlivé skladby mají kromě již vzpomenutých společných jmenovatelů ještě navíc pečeť práce zkušených matadorů, kteří si k agresivnímu vyznění nemusí pomáhat nekontrolovatelnými výbuchy emocí, jak to činí například mladší kapely. S léty nabitým nadhledem v zádech své skladby opatřují neprvoplánovitou brutalitou, která číhá v zákrytu zdánlivě přívětivých stoner rockových riffů, ale kterou lze vycítit z každého tónu. Přesto tato kolekce dvanácti (dá se stále říci že) písní není, pomineme-li její těžkotonážní a extrémní charakter, žádným špatně stravitelným soustem, kterým by se případný zájemce musel pracně prokousávat. Pravda, určitou pozornost si vyžaduje, ale její účinek se zpravidla projeví poměrně rychle. Ať už pozitivní anebo negativní. Do které skupiny se řadím já snad už není nutné dodávat.