Mohutné soukolí dobře šlapajícího stroje nesoucího jméno HIGH ON FIRE se po více než dvou letech opět naplno roztáčí. Tito vyznavači obhroublého a špinavého kytarového soundu nejsou možná až tolik na očích, přesto si troufám tvrdit, že svým zvukem a přístupem dokázali ovlivnit i v současnosti mnohem slavnější kolegy. Tento fakt si ještě více uvědomuji právě poslechem jejich aktuálního alba „Death Is This Cummunion“.

I když ono by se celé moje tvrzení dalo velice lehce i obrátit. Stačí si poslechnout hned první skladbu s názvem „Fury Whip“ a znalcům předchozí tvorby tohoto tria je jasné, že i staří pardálové mají své vzory, jejichž vliv se na novince dostává dost zřetelně do popředí. Hovořím především o anglické legendě MOTORHEAD. Nosný riff první písně totiž více než cokoliv jiného připomene právě Lemmyho bandu. Musím se přiznat, že po prvním poslechu pro mě byla novinka HIGH ON FIRE lehkým zklamáním, s malinkým přesahem do teritorií nezáživné nudy. Totam bylo neurvale bordeloidní riffování, promyšleně zmatečná stavba skladeb a celkově naprosto devastující zvuk. Matt Pike a spol. sice zůstávají věrni rock´n´rollovým tradicím, ale jejich současné hudební choutky jsou mnohem více písničkovější. Přesto si však i nadále dokážou zachovat svůj typický rukopis a i když jejich nové skladby působí, řekněme mnohem dotaženějším a dospělejším dojmem, stále je z nich cítit ten přitažlivý chaotický odér. Zpřehlednění strutkury písní a celkové zklidnění napjaté atmosféry mělo za následek i částečné pročištění zvuku kytar. Tyto si to sice nadále neohroženě hrnou jako buldozer na skládce komunálního odpadu, ale už po sobě nezanechávají takovou spoušť jako na „Blessed Black Wings“.

Ne, nová deska HIGN ON FIRE není vůbec špatná a nerad bych, aby moje slova vyzněla jako lametnace nad změnou přístupu kapely ke skládání muziky. První dojem sice nebyl zrovna bůhvijaký, ale i zde platí ono osvědčené rčení o dvojnásobném měření a následném stříhání. Nové album i přes zřejmé přibrždění agresivity, kterou jeho předchůdce doslova překypoval, své tvůrce stále představuje jako velice nesmlouvavou kapelu vyžívající se především v dřevorubeckém metalu. HIGH ON FIRE do své těžkotonážní muziky navíc velice umně infiltrují i vlivy v zámoří velice oblíbených žánrů jako jsou blues, či stoner rock. Celkově tedy kapela skutečně zní mnohem vyspěleji než v minulosti, a to se kromě zčitelnění produkce týká především kytarové hry Matta Pika. Když už jsem v prvním odstavci vyjádřil domněnku o tom, že právě recenzovaná kapela dokázala ovlivnit některé slavnější kolegy, tak mne právě v této souvislosti napadají jejich krajané MASTODON. Podobností by se, počínaje barvou vokálu Matta Pika, přes zvuk kytar či zálibou v dřevním kytarovém hoblování konče, dalo najít hned několik. Otázkou pak zůstává, jestli se při skládání novinky pro změnu nenechali svými „žáky“ ovlivnit HIGN ON FIRE.

Ať je to jak chce. Nové album těchto pořízků není ihned stravitelným soustem. To koneckonců nebylo ani žádné předchozí. Prostě, stručně a pateticky: HIGH ON FIRE zase trošku jinak, ale přeci jen pořád oni!