BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Intro a lá AVANTASIA. Na chrbte cítim známe mrazenie, ako pri začiatku každého koncertu. Temné osvetlenie mi nedovoľuje dovidieť na pódium, kam postupne prichádzajú muzikanti, aby počas nasledujúcich dlhých minút nedali svojim inštrumentom ani na chvíľu vydýchnuť. Áno, Tobi, Jens, Dirk, Eggi a Felix sú tu! V hale sa ozýva nadšené skandovanie, ktoré preruší „Fallen Angels“. Ako druhá v poradí zaznie moja obľúbená „Tears Of A Mandrake“. Naživo znie fantasticky! Pri „Babylon“ sa už neudržím a vrhám sa do kotla... Ale čo to tu píšem? Nechala som sa uniesť. To len EDGUY vydali živák „Burning Down The Opera“.
Zatiaľ čo si Sammetovci užívajú zaslúžené chvíle nič nerobenia a pomaly chystajú nové skladby, prichádza na trh po piatich štúdiových nahrávkach dvojalbum v live prevedení, aby trochu skrátil čakanie na ďalší radový počin v diskografii EDGUY. A tak všetci, ktorí z nejakých dôvodov nestihli ani jednu zastávku z megalomanského Mandrake Tour, majú šancu zažiť Hessenčanov v akcii a pri tom v domácom pohodlí. Album by mohol predstavovať lákadlo aj pre tých, ktorí s tvorbou EDGUY nemali doteraz do činenia. „Burning Down The Opera“ prináša výber toho najlepšieho, čo kapela nahrala, s patričným dôrazom na posledný materiál.
Skladby sú zoradené presne tak ako nasledovali v playliste, čiže poslucháč má z počúvania autentický zážitok podobne ako z koncertu. Celému dianiu logicky dominuje bezchybne spievajúci Tobias Sammet. Niektoré spevové party si prispôsobil live verziám a v skladbách si nájde miesto aj pre malú improvizáciu. Zároveň vynikajúco spĺňa úlohu frontmana. Komunikáciu s fanúšikmi zvláda na jednotku, čo môžem potvrdiť z vlastnej skúsenosti. Jens s Dirkom sa predbiehajú v gitarových sólach a napr. v takej „Pharaoh“, ktorú natiahli na neuveriteľných pätnásť minút, dokázali úplné divy. Basgitara Eggiho Exxela je samostatnou kapitolou. Od začiatku mi jej hlasitosť udrela do uší, miestami je až priveľmi hlasná, čo však vôbec nie je na škodu veci. Práve naopak. Nahrávke dodáva surovosť a energiu, že človek občas aj zabudne, že nie je priamo v hale. Možno jej chalani trochu dopomohli v štúdiu, ale čo tam po tom, výsledný efekt spĺňa. Felix takisto potvrdzuje svoje bicmanské kvality, okrem iného aj v samostatnom drumsóle. Do toho všetkého sú vkusne zakomponované reakcie fanúšikov tak, aby dotvárali tú správnu koncertnú atmosféru.
Playlist obsahuje aj skladby, ktoré EDGUY v našich končinách neodohrali. Našinca určite poteší „Painting On The Wall“, postarší kúsok „Wings Of A Dream“ z „Kingdom Of Madness“ alebo kúzelná skladba z AVANTASIE „Inside“, kde Tobi narába s hlasom, aby odlíšil časti, ktoré v origináli spievajú Kai Hansen a André Matos. K ďalším vrcholným momentom patrí „Vain Glory Opera“, „Land Of The Miracle“ a mohla by som pokračovať.... Spomienky sa vynárajú jedna radosť.
AFM Records vydáva album v digipacovej verzii obohatenej o množstvo fotiek zo zákulisia. Takto si predstavujem dobrý live album.
9 / 10
Tobias Sammet
- zpěv
Jens Ludwig
- kytara
Dirk Sauer
- kytara
Tobias Exxel
- basa
Felix Bohnke
- bicí
1. <B>CD 1:</B> Welcome To The Opera
2. Fallen Angels
3. Tears Of A Mandrake
4. Babylon
5. Land Of The Miracle
6. Painting On The Wall
7. Wings Of A Dream
8. The Headless Game
9. The Pharaoh
10. <B>CD 2:</B> Vain Glory Opera
11. Solitary Bunny – Drumsolo
12. Save Us Now
13. Inside
14. Avantasia
15. Out Of Control
Space Police: Defenders Of The Crown (2014)
Age Of The Joker (2011)
Tinnitus Sanctus (2008)
Rocket Ride (2006)
Hellfire Club (2004)
Burning Down The Opera (2003)
Mandrake (2001)
The Savage Poetry (remastered 2CD) (2000)
Theater of Salvation (1999)
Vain Glory Opera (1998)
Kingdom of Madness (1996)
The Savage Poetry (1995)
Kvalitní živé album s poměrně reprezentativním playlistem (bráno k době jeho nahrání). Bod navíc za vynikající natažení skladby The Pharaoh (bravo!).
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.