Tyhlety záhadně se tvářící black metalové projekty, jaké to jen klišé! To už tady bylo někdy v 90. letech a dnes už to fakt nikoho nemůže dojmout / vzrušit (vyberte dle osobního vkusu a preferencí), ne? No tak dobře, všechno tohle vás mohlo okamžitě napadnout už někdy v roce 2019, kdy se objevila první nahrávka one-man show jménem LAMP OF MURMUUR. Týpek bůhví odkud si někde doma pokoutně natočí zaručeně kvltovní nahrávku a my si z toho máme hned sedat na prdel a ukazovat paroháče?

No problém byl ten, že na posazení na prdel to sice až tak úplně nebylo, ale paroháče letěly nahoru nejpozději hned s prvním albem „Heir of Ecliptical Romanticism“. Ačkoliv nahrávka nepřinášela nic nového, způsob jakým vzdávala hold staré škole skandinávského černěkovového drhnutí, byl prostě podmanivý. Letos vydaná, v pořadí už třetí, deska je v tomto směru opět o něco dál. Ústřední persona titulující se jako M. si na každé nahrávce bere na paškál některé období z historie black metalu a toto se snaží přetvořit do modernější podoby. Při tom si často vypomáhá i různými spíše nenápadnými odbočkami do zdánlivě nesouvisejícíh žánrů, jakými jsou například gotický rock anebo post-punk.

Druhé album v průběhu dvou let může svědčit o lecčems, ale tvůrčí přetlak je v tomto případě asi tím nejvystižnějším pojmenováním aktuálního rozpoložení pana M.. Každá z dosavadních nahrávek LAMP OF MURMUUR jiným způsobem podchytávala, nebo snad vzdávala hold, chcete-li, black metalové tradici a podobně je tomu i v případě té letošní. Jména jako IMMORTAL anebo SATYRICON vás napadnou asi poměrně záhy poté, co se pořádně rozjede úvodní skladba „Conqueror Beyond The Frenzieg Fog“. Majestátní nástup sytého a řezavého kytarového zvuku nakopne kompozici do rychlejšího středního tempa, aby pak předěl tvořený poloakustickou vyhrávkou uvedl na scénu typický kokrhavý vokál.

Prostor pro nějaké veliké inovace zde, dá se říct, že i záměrně, není ponechán téměř žádný. Skladby aplikují jednoduchý mustr – ústřední riff, střední tempa, nevtíravá, avšak výrazná klávesová mlha, obligátní sypačky a zvolňující intermezza. S dovětkem, že pořadí těchto všech opěrných bodů se v jednotlivých písních může prohazovat, případně vzájemně prolínat. Vzhledem k celkovému provedení nahrávky může však kritika nepříliš vysoké originality být spíše výkřikem do prázdna. Proč? Tak prvně proto, že M. zvládá vskutku sugestivním způsobem navodit chladnou a temnou severskou atmosféru. Kytary nekompromisně řežou a jejich nelítostné soukolí příjemně zjemní i několik vymazlených sól. No a pak jsou tady v neposlední řadě velmi dobře seskládané skladby. Ty na stopáži rozhodně nešetří, nechávají jednotlivým motivům a kytarovým riffům velkorysý prostor a přesto se nedá tvrdit, že by vás měly vymáchat v repetitivním přehrávání.

Na to se toho v každé z jednotlivých písní stále děje až dost. Opřít se můžou hlavně o mnohé vyvedené kytarové riffy. Ten ústřední v „Seal of The Dominator“ odklání produkci až někam k black'n'rollové ryzosti „Now, Diabolical“. Nekompromisní střední tempo a vražedný kytarový riff dokázaly i v těchto žánrových podmínkách vygenerovat až chorobně přitažlivou hitovou skladbu. Podobných momentů je však na albu hned několik. Epické pojetí se mísí s přímočarostí. Stylová ortodoxie se prolíná s jemnými odbočkami a citem pro nenápadnou melodii. A tomu všemu dodává neochvějnou jistotu zručný songwriting vnímavého fanouška starší školy severského black metalu.

Není pochyb o tom, že znalce černého kovu bude poslechem „Saturnian Bloodstorm“ sypat z rukávu interprety, či rovnou jejich alba, ze kterých se zde více či méně cituje. Není však zároveň přílišných pochyb ani o tom, že to tak M. chtěl. Prakticky to tak chce od úplného začátku, kdy se jako LAMP OF MURMUUR rozhodl tvořit black metalovou muziku. Jeho třetí album je však i navzdory předchozím řádkům (anebo právě proto?) velmi návykou a zdá se, že i nikoliv jednorázovou záležitostí.