BOTCH. Pokud mě paměť neklame, tak tu byli naposledy na konci listopadu roku 1999. Kapela, která zazářila, pohasla a nyní se vrací. V původní sestavě. A nikdo neví, co bude dál. Jedno vzpomínkové turné pro hardcore boomery? Kdo ví.
Ten večer způsobil u některých rozhodovací paralýzu, neboť v ten samý den Praha hostila i matematiky z MESHUGGAH. A jsem si jistý, že ten, kdo v tomto případě volil Švédsko, se připravil o opravdu unikátní zážitek. Před necelým rokem jsem BOTCH viděl i v Kolíně nad Rýnem a koncert v Meetfactory měl mnohem větší grády. Ale možná to bylo i tím, že jsem ho celý strávil v první řadě a odcházel jsem osprchovaný potem kytaristy Dava Knudsona. S poctivou masáží zad (ještě že jen tak - pozn. korethora) z pitu. Doteď to cítím.
Večer otevírají GREAT FALLS. Trojice hardcorových veteránů ze Seattlu, kteří povětšinou prezentují nový materiál z poslední desky „Objects Without Pain“. Deska skvělá a očekávání vlastně celkem velká. Výkop patří skladbě „Dragged Home Alive“, která začíná nervózním minimalistickým postrockovým motivem, při kterém kytarista a zpěvák a Demian Johnston řve mimo mikrofon do lidí úvodní verše „The last few years - Waiting here - Just hoping for - A sign“. Jakmile motiv končí, předává štafetu baskytaristovi Shane Mehlingovi, který se během sekundy stává z klidného člověka bestií, jež svým pohybem uzurpuje nejen polovinu stage, ale i výrazný prostor v hledišti. Svým nástrojem totiž po většinou trhavě hází tak intenzivně, že se v jeho dosahu tvoří půlkruh, který nikdo nenarušuje.
Trojice je naživo skvělá. Klub Meetfactory pohřbívá jejich bažinatý zvuk, který má sílu lámat skaliska. Hudebně se tu střídají hutné masivní riffy, disharmonické skřípavé rozbušky a noisová intermezza. Po celý koncert probíhá hutná špinavá apokalypsa, již zprostředkovávají tři upocení fotříci. Všechno je brutálně sehrané, ačkoliv Shane působí, že hraje na basu jakoby náhodně. Bez trsátka, a přesto hraje občas akordy. Sem tam používá baskytaru jako bicí nástroj. Naprostý buldozer.
Než si stačím pokecat alespoň s některými z těch známých obličejů, které sem dojely ze všech částí republiky, začínají BOTCH. Před koncertem jsou úzkými pruhy světla nasvícené malé stříbrné sošky Andělů stojících na aparátech, které Dave Varellen přinesl před více jak dvěma dekádami na zkoušku z nějakého antiku a od těch dob nechybí na žádném koncertu a stal se z nich vděčný objekt pro merch. Je tu i umolousané koťátko na aparátu Briana Cooka, které si nějak nepamatuji z koncertu v Kolíně. Nicméně i koťátka jsou artiklem, který zdobí merch kapely. Ještě před koncertem se BOTCH omlouvají za to, že mají zpoždění. Vlastně podobných přirozených fórků padá během setu celkem dost. Nálada je dychtivá, napjatá a uvolněná současně.
Začátek je nemilosrdný. Při „To Our Friends in the Great White North“ Dave Varellen zmáčknul červený knoflík a první řady vybuchly. Máme tu první stagedivery. Pit za mnou bouří a neustále valchuje moje záda. Na BOTCH jsou znát ta léta. Fakt to nejsou žádní dvacátníci, ale svojí energií válcují celý sál. Při „Transitions From Persona to Object“ si Dave Knudson odkládá kytaru a kleká si ke své sbírce kytarových efektů. Poté, co kapela sejde po „Hutton's Great Heat Engine“, je asi dvouminutová pauza, kdy si publikum vyřvává přídavek. Ten je opravdovým završením celého koncertu. Začíná baladou „Afghamistam“, která stejně jako skladby „Japam“ nebo „Framce“ má v názvu „M“ místo „N“ údajně kvůli chybě klávesnice. Ale u téhle vypečené party člověk fakt nikdy neví, kde končí pravda a začíná mýtus. V každém případě je tohle fakt vrchol. BOTCH jsou osvětleni zezadu a tahle jednoduchá skladba nesoucí se na jednoduché basové smyčce podpořené klavírem a hlasem Briana Cooka má fakt sílu vehnat slzy do očí.
Závěr patří opět desce „We Are the Romans“, ze které se hraje „Saint Matthew Returns to the Womb“. Frenetický závěr, který je stejně vyšponovaný jako vyvýškované disharmonické kytary v této skladbě. Po koncertu vládne všude spokojenost. Dave se dojemně loučí s lidmi a usmívá při tom jako nejspokojenější člověk na světě. Jeho dolíčky ve tvářích jsou nakažlivé. Přehrávám si pár okamžiků, kdy chvilku zpíval v publiku nebo když plaval s mikrofonem v ruce nad hlavami prvních deseti řad. Byl to neskutečně povedený večer. A já chci věřit, že ne poslední ve společnosti BOTCH. Taková kapela tu fakt chyběla. CONVERGE na mě působí trochu odosobněle, THE DILLINGER ESCAPE PLAN někdy až příliš tělocvikářsky. Tohle jsou normální týpci, kteří mají určitý druh civilnosti a všednosti, byť ten večer byl po všech stránkách výjimečný a nevšední.
