Japonsko a rocková hudba, spojení které vůbec není překvapivé ani nepatřičné. Masmédia sice nám Evropanům často prezentují mladé Japonce jako přihlouplé postavičky kejhající po karaoke barech, ale znáte, jak snadné je prostřednictvím televize zkreslit na několika málo příkladech skutečnost, která je samozřejmě úplně jiná. Stačí se zamyslet, vzpomenout na známá jména jako třeba MONO a porovnat prodeje hudebních nosičů v evropských zemích a Japonsku.

Silná posluchačská obec je samozřejmě to nejlepší prostředí pro líheň domácí scény, jen se trochu projevuje druhý fenomén, a to nepřílišná průbojnost místních skupin vůči okolnímu světu. Silný domácí trh většině zřejmě postačuje, i když kde je ona ctižádost člověku vlastní. Že by japonská mentalita byla až tak jiná? Ale ne, zas tak moc asi ne, když se minimálně to dobré snadno dostává až k nám.

MUDY ON THE 昨晩 (MUDY ON THE SAKUBAN) představují, v zemi vycházejícího slunce oblíbený, směr označovaný jako math rock. Jejich instrumentální hudba extrahuje mízu z kořenů americké scény, kapel jako DRIVE LIKE JEHU nebo DON CABALLERO, ale nesmíme zapomínat ani na samotné Japonsko, které v mnohém dokázalo držet krok. Za zmínku stojí třeba kultovní ZENI GEVA. Ve spojení s mladistvým zápalem se na desce „Pavilion“ zrodila jakási oslavná báseň tomuto stylu, charakterizovanému odklonem od harmonií, na kterých je většina ostatní rockové produkce založena.

Hned tři kytaristi v sestavě by mohli navodit zdání, že se setkáme s hudbou nahuštěnou a navrstvenou. MUDY ON THE 昨晩 však svoje skladby udržují velmi vzdušné, navrstvených kytar se nedočkáme, není to nutné, divokým instrumentálním kreacím naopak jen prospívá zvuková a aranžérská přehlednost, kterou má skupina v krvi i díky častému koncertování. Japonce totiž předchází pověst o bravurních živých vystoupeních. Na „Pavilion“ se trocha toho „živého“ fluida objevuje, a to i díky přirozenému zvuku bez nějakých efektů a studiových vychytávek, jasně řezající a střídmý zvuk je ostatně podmínkou, aby se zběsilé pasáže nepropadly do chaosu.

Zběsilost je asi slovem nejlépe charakterizujícím přístup MUDY ON THE 昨晩. Ze skladeb je cítit zarputilost a tak jak bývá u mladíků časté, nechybí ani snaha šokovat. Díky tomu se setkáme s množstvím „křivých“ melodií, které mohou působit trochu násilně, obzvláště když se v těch nejméně očekávaných okamžicích zlomí v eklektické záchvaty disharmonických kreací. Viz třeba falešně znějící melodie v „YOUTH“. Některá místa jsou tak trochu očistec, pokud je vnímáme z pozice posluchače navyklého hudbě tvořené jen a pouze harmonicky. Zdání, že MUDY ON THE 昨晩 takto znějí proto, že neumí hrát, je ale rozmetáno v jiných pasážích, kde instrumentální ekvilibristika dosahuje stejné suverenity jako v případě jejich krajanů LITE.

Přes veškeré hudební křeče se „Pavilion“ neztrácí v bezhlavém chaosu. Skladby mají jasné struktury, opakující se motivy a co je hlavní, drží si i specifické nálady. Nejde o žádné honění not, ale o zřetelné pohrávání si s melodiemi, deformovanými sice pokřiveným mathrockovým přístupem, ale i přesto výraznými a dávajícími skladbám kostru a směr. Povedené se pak zdají okamžiky, kdy skupina zvolní a dostane se do jemně plynoucích až post-rockových poloh. A pak rytmus, to je ta složka, která z divokých záchvatů tvoří ucelenou a zřetelně plynoucí hmotu. Rytmika je totiž v mnohých ohledech posluchači nakloněna. Častý pravidelný metronom bicích působí jako berlička, která posluchače podrží, když se mu ztřeštěné kytarové orgie pokouší podrazit nohy. Ale i bubeník si umí slušně zařádit, třeba ve skladbě „夕日の“.

MUDY ON THE 昨晩 možná nejsou tak přesvědčiví jako jejich krajané LITE, jejich tvorba nedosahuje takové propracovanosti jako u Američanů SLEEPING PEOPLE, ale disponují obrovskou suverenitou a entuziasmem, takže je jejich hudba slušným zážitkem.