Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žánrový měňavec, který má ryze ženskou rytmiku, vyrostl na bedrech Bena Verellena, tedy týpka, kterého můžete znát z kultovních kapel jako HARKONEN nebo THESE ARMS ARE SNAKES. A pokud vám je to příjmení povědomé, tak vězte, že jeho brácha Dave Verellen je pevně spojen se jmény jako NARROWS nebo BOTCH. Pokud Vám některá z těch kapel něco říká, asi nebudete překvapeni, že od HELMS ALEE můžete čekat bahenní příchuť.
HELMS ALEE ale zdaleka nejsou jen další sludgoví sekerníci. Už jen proto, že v této trojce najdete i dvě holky. A na výsledku je to více než znát. Nejen ve vokálech, ve kterých se střídá silácký táhlý chraplák s melodickými ženskými vokály, ale i v aranžích, které ženský element prostě nezapřou. V HELMS ALEE se celkem přirozeně proplétají drsně zbustřené valivé plochy s něžně upředeným noise rockem, což vytváří velmi specifickou atmosféru, kterou v jiných kapelách nenalézám. „Sleepwalking Sailors“ na mě tak působí jako relaxační meditativní hudba pro ty nejošlehanější dřevorubce. Paradoxem je pro mě pak fakt, že tučný, do extrému zbustrovaný zvuk baskytary, vyluzuje Dana James a éterické kytarové plochy má na starosti Ben s kytarou. Ve vokálech se pak tyto role mění a Dana dodává magické spojení s vesmírem, kdežto Ben svým vokálem skladby kove pevně k pevné skále.
„Sleepwalking Sailors“ je první album, které HELMS ALEE natočili pod hlavičkou Sargent House, obě minulá alba nesla prestižní známku Hydra Head Records, což by mělo přesvědčit všechny, kteří ještě váhají. I na aktuální fošně tato trojka dál skvěle pracuje s principy hudební vzdušnosti a neprostupné hutnosti, stejně jako na albu „Weatherhead“. Trasu, kterou si HELMS ALEE v minulosti vytyčili, nijak neopouštějí a z mého pohledu je to celkem dobře, protože se mi jejich rukopis líbí.
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.