Ještě při minulé desce "The Far Star" jsem si jen tak povzdychl, jak divně Portugalci APOTHEUS deformují styl starších AMORPHIS. Dusavá death poloha a především chvilkové výlety mimo už ale i zde naznačovaly, že by se s tím něco dalo dělat. A potenciál, který byl schován v jisté dávce melodiky a náznacích progrese, se najednou na aktuální desce "Ergo Atlas" projevil s až nečekanou silou. Skupina totiž hodně proměnila svůj výraz, ustoupila od drsné prezentace a především opustila až archaicky znějící hrdelní vokál. Ne vždy to samozřejmě musí být ku prospěchu, v případě APOTHEUS ale bylo soustředění se na vstřícnější zvukové balení a především melodický vokál zásahem do černého.
Jako by se zrodila nová skupina, která v moderní produkční formě ukazuje, jak by mohli dnes znít DEAD SOUL TRIBE, pokud by přežili. A současně jak by mohla znít KATATONIA, pokud by neztratila energii a přidala na progresi. Ve skladbách na "Ergo Atlas" je totiž ono vláčné kouzlo nenápadné temně emotivní progresivity promyšlených aranží DEAD SOUL TRIBE a současně přímočařejší důrazné melodiky KATATONIE. A to hlavní se nakonec událo ohledně vokálu Miguela Andradeho, který svůj melodický projev dokázal posunout o pořádný lán dále. Ladnost a samozřejmost, s jakou přednáší vzletné linky i výrazně melodické refrény, mi občas připomíná i onu pohodovou auru Joela Ekelöfa ze SOEN. Ostatně i k této ikoně progresivního metalu by se Portugalci mohli místy přirovnat. To když se trochu více opřou do strun a podpoří svou na melodiích stavěnou hudbu i silovější metalovou důrazností.
Koncepční album, kterým "Ergo Atlas" jednoznačně je, potřebuje použití větší škály výrazových prostředků, bez čehož by se jakýkoli příběh asi odvyprávět nedal. Sci-fi téma inspirované dílem Issaca Asimova zabývající se umělou inteligencí a ohrožením života pak vyžaduje i zvraty a emoce. A v tomto ohledu dostáváme vše potřebné. Platí v podstatě to, co o své hudbě říká samotná skupiny: "Naše hudba čerpá ze široké škály vlivů, je jako horská dráha, která kombinuje těžké riffy, spletité rytmy a jemné melodie." A tak si s námi skupina hraje v celkem pestrém spektru nálad a výrazů, od přímočařejších kousků jako "Shape and Geometry", kde se zrcadlí trochu divočejší aura KATATONIE, přes uvolněnou jemnost střídanou napětím v "The Unification Project", "March to Redemption" nebo "Alphae's Sons", což evokuje i baladickou emotivnost blízkou Francouzům KLONE, až po hitový potenciál, který v sobě jednoznačně nese skvělá "Cogito". Působivě stavěná melodická linka a důrazný refrén, který jsem dlouho nemohl dostat z hlavy. Hitovka v tom nejlepším smyslu. Ve "Firewall" se zjevuje i trocha progresivní intenzity ve stylu TOOL. V "Ergo Bellum" dojde i na drsné vokály z dřívější éry skupiny, to spolu s charakteristicky línou melodikou dá v závěru skladby vzpomenout na podobnost s AMORPHIS. Ale všechny tyto vlivy APOTHEUS prezentují s autentickou schopností vlastní tváře. Hrají si s motivy, rytmy a melodiemi v laskavé vstřícnosti i burcující nervozitě. Jak je zrovna potřeba.
Vše umocňuje povedená produkce. Jasně čitelný zvuk, výrazné bicí, jiskrná průbojnost kytarového soundu i chvějivá "zvonkohra" akustiky. To pomáhá vyniknout skladatelské šikovnosti i aranžérské dotaženosti skladeb, na kterých APOTHEUS dokázali přesvědčit o svém vzestupu mezi to opravdu lepší na současné progresivní rock/metalové scéně. Až je mi trochu líto, že jsem "Ergo Atlas" pozapomněl zařadit do svého žebříčku nejlepších desek roku 2023 (METAL VALHALLA 2023).
