BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je úžasné sledovat, jak tato bristolská naděje dospívá a zraje. Začínali jako emo-violence hardcore kapela, která měla v některých místech až grindcoreový tlak. Aktuální album má mnohem blíže k postrocku, než ke grindcore. Neandrtálskou agresivitu u SVALBARD postupem času stále více nahrazovala melodičnost a nastoupili cestu, která je vede k epickým screamo kytarovkám.
Občas mám pocit, jako by se britská grindcoreová kapela snažila hrát covery od ENVY. SVALBARD pozvolna nahrazují syrovost kytarovou výpravností. Na předchozích deskách působili v měkčích pasážích poněkud ploše a jalově, ale stále více mě přesvědčují o tom, že je pro ně postupné měknutí tou správnou cestou, se kterou se již naučili pracovat.
Zpěvačka a kytaristka Serena Cherry, kolem které je kapela soustředěna, mnohem častěji sahá k čistým zpěvům, byť se sluší říci, že ty řvané mají stále ještě výrazně navrch. S tím jde ruku v ruce i rozvolnění kytar, které se snaží méně drtit, ale o to více čarovat s atmosférou skladeb. V tomto ohledu SVALBARD častěji používají "delay" efekty pro patřičné rozevření melodických linek kytar a jsem přesvědčen, že pokud udrží směr, který nasadili, dospějí zanedlouho v těch nejvzdušnějších fragmentech své tvorby až někam ke zvuku shoegaze kapel.
Stále tu je ale znát, v jakém prostředí se kapela zrodila. Mnoho míst na albu si drží hutnost i za přispění bicí soupravy Marka Lilleyho, jemuž nedělá problém patřičně sešlápnout pedál plynu. Tu energii nezastavíte, a to je další stránka současné tvorby. SVALBARD se nikterak neuzavírají před svojí minulostí a dokáží se v mžiku změnit v nelítostnou hardcoreovou bestii. Dá se vlastně říci, že žánrové hájemství, ve kterém se kapela pohybuje, se neustále zvětšuje, snaží se úspěšně zkoušet nové věci, ke kterým vždy tak trochu tíhli, ale současně se nepokouší odříznout své kořeny.
Nakonec bych rád zmínil i téma třetí dlouhohrající desky SVALBARD, jež je nalito do textů. Je možná ještě osobnější, než by se mohlo zdát. Tématem je domácí násilí a to hlavně proto, že zpěvačka Serena si jím sama prošla.
Občas mám pocit, jako by se britská grindcoreová kapela snažila hrát covery od japonských náladotvůrců ENVY.
7 / 10
Serena Cherry
- guitar, vocals, lyrics, artwork
Mark Lilley
- drums
Alex Heffernan
- bass
Liam Phelan
- guitar, vocals
1. Open Wound
2. Click Bait
3. Throw Your Heart Away
4. Listen to Someone
5. Silent Restraint
6. What Was She Wearing?
7. The Currency of Beauty
8. Pearlescent
When I Die, Will I Get Better? (2020)
It's Hard To Have Hope (2018)
Discography 2012?-?2014 (2016)
One Day All This Will End (2015)
Gone Tomorrow (EP) (2015)
Svalbard (EP) (2012)
.dá še to sluchac..
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.