Dnes ráno je snad ještě větší kosa, než byla včera. Kolem poledne se začíná počasí probírat a těžké šedé mraky nahrazují bílé obláčky, za kterými probleskuje modrá obloha. Hurá! Jde se na oběd a pak hned na hlavní scénu si dát rozcvičku s punk’n’rollovými nizozemci BRAT PACK. Štěkavý vokál, kytarové vyhrávky, melodické punkrockové podklady a stále dál a dál svižně ubíhající skladby jsou po ránu vlastně geniální.

Parádní je i zvolnění, které přichází vzápětí s německými THE TIDAL SLEEP. Pokud BRAT PACK přitáhli modrou oblohu, tak na THE TIDAL SLEEP se opět zatahuje a nebe tak tvoří dokonalou kulisu k jejich tísnivým hudebním vizím. Němci dokázali i s jednou kytarou na kolbišti post-rocku, melodického hardcore a screama vystavět působivý emotivní zážitek opřený o nadelayovanou kytaru i intenzivní tlak, rozložený ve středních tempech. Rozhodně kapela, po jejíž tvorbě jsem se začal ihned po skončení produkce pídit. Ke konci setu se jako zázrakem opět projasnila obloha a vypadá to na celkem hezký den!

Přesouvám se do stanu, kde právě hlučí emo hardcorová bandička THE SIN OF LILITH z orlovského alko-toxického podzemí. Kluci a slečna mají tu nevýhodu, že je vidím po tom, co jsem zažil THE TIDAL SLEEP a požitek z jejich koncertu je přeci jen o několik příček níže. Současně musím říci: Zaplaťpánbů za to, že tu máme alespoň takovéto skupiny. Vokalista Honza část koncertu odeřval pod pódiem, i tak mě však nedokázal do spleti melodií a rytmů dostat tak intenzivně tak, jako se to povedlo před chvílí Němcům na hlavní scéně.

Po nich ve stanu nastupují emotivní postrockeři ze SED DENI. Zkouška je trochu zvláštní a ledacos těmto zplozencům Minsku neladí, což se plus mínus ještě před začátkem snaží srovnat. Bohužel fajn koncert, který jsem s nimi zažil v Kyjevě, se dnes neopakuje. Andrej u mikrofonu se drží zpátky, prý už na počátku turné v Lotyšku přišel o hlas, a tak se mi celá kapela zdá trochu zabržděná a zdaleka nehýří emocemi tak, jak si je pamatuji. Hřeb trochu rozpačitému vystoupení nasazuje alternativní vokalista a kamarád kapely, který ve značně podnapilém stavu odeřve poslední třetinu setu.

Dalších pár kapel jsem slyšel jen velmi zběžně, takže si o nich nedovolím psát, co jsem však viděl a zažil velmi intenzivně, byli poslední hrající Američani VERSE. Nevím proč, ale poslední kapela Fluffu na velké scéně je vždy očekávána s velkým respektem. Každý si ji chce užít. Většinou zapadá slunce. A po ni už nic nebude. Až zase za rok. VERSE tuto situaci vytěžili beze zbytku. Jejich set měl tu správnou melancholickou auru, kterou se krmil dav před scénou. Příjemně a vyrovnaně působící zpěvák a řečník Sean Murphy spolu s jejich atmosférickým melodickým sXe hardcorem vykouzlili náramnou atmosféru, která byla jednoduše pohlcující a nakažlivá. Opravdu velké zakončení letošního Fluffu. Tak zase za rok!