Moc se mi nechce věřit, že členové týhle bandy už jsou třicátníci. Jako by to bylo včera, kdy jsem kytarovou omladinu se zpěvákem, který recitoval tak naléhavě, že to rvalo srdce, slyšel poprvé. Nové album si zachovává základní mantinely, které jejich tvorba vždy měla, a zároveň tu je citelné i to, co přináší věk. A co ona dospělost přinesla? Zvuk je širší, kytary nejsou tak nabroušené, sem tam se lehce přidá žesťový zvuk trubky, aby umocnil atmosféru. Větší péče v postprodukci je tu citelná.

LA DISPUTE jsou stále přeborníci v tom, jak dokáží pracovat s gradací skladeb. Přesně ví, kdy nechat plochy jen tak plynout, kdy zvolnit a kdy lehce šlápnout na plyn. Pravda, na plyn už se nešlape tak často, ale o to víc se v melodiích soustředí na určitou hitovost.

Základ pro každou kompozici stále stojí na spojení náladových kytar, vycházejícím odněkud z post-hardcore a post-rocku. Zpěv přechází od naléhavé recitace přes trochu ufňukané kňourání až k regulérnímu screamu. Tady asi nešlo čekat změnu.

Postupem času mám čím dál tím intenzivnější pocit, že se trochu vytrácí palčivost ve sdělení kapely. O instrumentaci se víc přemýšlí, čehož výsledkem je, že desky jsou promakanější, poetičtější, náladovější a dospělejší. Ve všech možných významech toho smyslu slova. Mě je to na jednu stranu trochu líto, protože jsem měl rád tu syrovou energii, kterou kapela měla před více jak dekádou, na druhou stranu jsem rád, že se LA DISPUTE posouvají a vyvíjí.

Cítím tu lehké zacyklení v tématech a jisté melodramatičnosti, jíž je stále více. Díky naléhavosti vokálu se více soustředíte na slova a tady mám leckdy pocit, že už je to všechno trochu unavené. Říkám si ale, oni už asi jiní nebudou, na tomto poli revoluci čekat nemůžeme.

„Panorama“ je deskou po pěti letech čekání. Stále je to skvělé emíčko, ačkoliv z něj už nejsem tak odvázaný, jako při prvotině „Somewhere at the Bottom of the River Between Vega and Altair“, která se velmi tučně zapsala v hardcoreovém světě. V té době působila jako zjevení. V tomto žánru šlo o revoluci. Najednou tu byla kapela se spoustou hudebních nápadů, s rozervaným zpěvákem, který za vámi jde se srdcem na dlani a hudebníky, kteří evidentně umějí hrát. „Panorama“ na to všechno navazuje, ale tak silné emoce, jako předchozí nahrávky, ve mně nevyvolává.