Do této desky jsem se snažil aktivně vposlouchat několik měsíců. Stále jsem z ní měl poměrně rozporuplné pocity, které se ani s dalším a dalším poslechem nemění. Přišla mně příliš mechanická, instrumentálně egocentrická a často nesevřená, až rozpadající se. Současně jsem si zamiloval několik míst, ke kterým vím, že se budu vracet. Většinou ale jde o fragmenty jednotlivých skladeb, nikoliv o skladby celé. Jakoby chtěl Tosin Abasi v každé skladbě ukázat zcela vše a všemi výrazovými prostředky. Miluji, když v první skladbě v druhé polovině „Arithmophobia“ začne kytara, která jakoby vypadla z pera Davida Tisa z EPHEL DUATH v období „The Painter´s Palette“. Ta skladbě ale od té doby do konce udělá ještě pět kotrmelců, které vždy zcela roztříští to, co bylo budováno.

Nová deska působí, jakoby bylo nepřeberně skvělých nápadů, které se musí všechny použít a sdrátovat dohromady. Celek tak působí jako obrovská a velmi divoce pestrá kytice poupat, které už nikdy nestačí rozkvést a to je škoda.

Jako milovník slapové techniky jsem vždy jásal, když slapovat začal kytarista, „The Madness Of Many“ mě tím zcela přehltila. Zvuk je díky tomu neosobní, příliš mechanický a neživelný. Druhá část desky provzdušňuje celek akustickými polohami, ale i zde se nemohu zbavit dojmu, že jde o univerzitní exibici technicky náročných cvičení. Chybí mi tu cit a smysl pro celek, který tu v minulosti byl.