JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A je tu po více jak pěti letech další nadlidské album. Čistě instrumentální, přetechnizované, precizní. A z mého pohledu mnohem zábavnější než minulá deska. Novinka je také o něco důraznější než předchůdce. Jsou tu fragmenty, které svými nepravidelnými kytarovými zádrhely odkazují přímo k otcům zakladatelům z MESHUGGAH. Zvuk kytar je v krátkých, rychlých, nepravidelných sekačkách hrubý a silně kovový, díky čemuž jakékoliv melodické zjemnění výrazně prosvětluje celek.
Ano, jsou tu skladby jako „Red Miso“, které začínají zvonivou kakofonií, rozvíjenou melodickou kytarou. Od poloviny se ale skladba láme do o poznání přísnější mechanizované formy, jež je celé desce mnohem přirozenější. To se projevuje hlavně ve zvuku, snažícím se najít most mezi novodobým progresivním metalem a industriálem. Díky tomu je zvuk kytar velmi často svým způsobem špinavý a rezavý a současně také velmi ostrý.

Obecně lze říci, že se mi hodně líbí fluidní zvukový kabát, který se celkem výrazně liší od ostatních kapel, jež se snaží okupovat žánr. ANIMALS AS LEADERS se povedlo dosáhnout toho, že nová deska chvilku skládá poklonu dávným bohům progresivního rocku a vzápětí otevírá bránu plnému kytarovému futurismu. Mnoho z této práce jde za Mishou Mansoorem z PERIPHERY, který se na albu podepsal jako producent, a Abasi si od něj nechal dokonce i mluvit do svým aranží. Sám o něm občas mluví jako o čtvrtém členovi kapely, který „není moc slyšet“.
Velkou poklonu tu je třeba vyseknout Matte Garstkovi. Mnohokrát jsem se přistihl, jak přemýšlím nad tím, že by z něj byl skvělý jazzový hráč. Tedy, kdyby nehrál s tím metalovým důrazem a tlakem. Rozumí navíc přesně tomu, kde je jeho místo. Naprosto přesně ví, kdy má poněkud tupě držet „hubu a krok“ a poskytnout dusavý rytmický podklad pro své dva kolegy, a kdy se otevřít a nechat proudit nápady jeden za druhým.
Ono by vlastně šlo bez skrupulí napsat podobné charakteristiky jako v minulé recenzi. Novinka je mechanická, místy neosobní a do sebe zahleděná. To ale byli ANIMALS AS LEADERS tak trochu vždycky. Tentokráte však v mých uších výsledek mnohem více rezonuje.
"Parrhesia" je mechanická, místy neosobní, do sebe zahleděná, precizní, ale také mnohem plastičtější a se spoustou velmi zajímavých míst.
8 / 10
Tosin Abasi
- guitar
Javier Reyes
- guitar
Matt Garstka
- drums
1. Conflict Cartography
2. Monomyth
3. Red Miso
4. Gestaltzerfall
5. Asahi
6. The Problem of Other Minds
7. Thoughts and Prayers
8. Micro-Aggressions
9. Gordian Naught
Parrhesia (2022)
The Madness Of Many (2016)
The Joy Of Motion (2014)
Weightless (2011)
Wave Of Babies (singl) (2010)
Animals As Leaders (2009)
-bez slovního hodnocení-
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





