Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy oslavovala doomová legenda dvadsať rokov dosť nešťastným spôsobom v podobe nepochopiteľného symfonického masakru „Evinta“ a navyše v období vyčerpaného tápania so zlomkom pôvodnej zostavy.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu.
Hoci je dlhoročným hlavným autorom väčšiny hudby Andrew Craighan, novinku podľa môjho názoru výrazne poznačil návrat pôvodného gitaristu Calvina Robertshawa. Pravdupovediac som mal vždy pocit, že jeho odchodom po nedocenenom percentuálnom albume stratili Briti niečo veľmi podstatné zo svojho čara (napriek minimálne dvom vydareným albumom, ktoré nasledovali). Možno ide len o spôsob, akým sa prelínala a dopĺňala hra oboch týchto pánov. Na „Feel The Misery“ je to na moje vlastné prekvapenie všetko späť.
Už úvodná „And My Father Left Forever“ sa rozbieha na pomery štýlu nebývalým tempom, hráčska chémia v kapele opäť funguje, Aaron neplytvá príliš uplakanými tónmi a šetrne chrlí aj svoj chrapot, tempo sa plynule a zmysluplne mení z pomalého na ešte pomalšie práve tam, kde je to treba, a než sa nazdáte, ocitnete sa uprostred albumu pri titulnej skladbe, ktorá je pravdepodobne vrcholom celého albumu. V tej je všetko to, prečo sú MY DYING BRIDE dodnes ikonou štýlu, zhutnené na prijateľnej ploche.
„I Celebrate Your Skin“ je zásluhou husľových liniek, Aaronovho chrapotu a úvodu pripomínajúcom „Sear Me“ z debutu asi najväčším výletom do minulosti, našťastie zvrat v jej závere zachraňuje pred pocitom zbytočnej rozťahanosti.
Nájdu sa však aj mierne prešľapy - „I Almost Loved You“ mohla byť záverom na spôsob „For My Fallen Angel“, ale tentokrát to nefunguje, tak ako v kontexte „Like Gods Of The Sun“ (a možno aj tej doby). „Within A Sleeping Forest“ predstavuje na pomery MY DYING BRIDE ten horší, unavený, nezmyselne rozťahaný štandard bez výraznejších nápadov.
Celkové dojmy z „Feel The Misery“ sú však jednoznačne pozitívne a aj atmosféra albumu pôsobí akosi ľahšie. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy. Nahrať dobrý album po štvrťstoročí v tak špecifickom štýle nie je vôbec samozrejmé. A práve to vyšlo.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy.
1. And My Father Left Forever
2. To Shiver In Empty Halls
3. A Cold New Curse
4. Feel The Misery
5. A Thorn Of Wisdom
6. I Celebrate Your Skin
7. I Almost Loved You
8. Within A Sleeping Forest
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.