Když mělo před pěti lety přijít na svět třetí dítě čtyř obrovských osobností progrockového žánru, jež své společné zkušenosti budují pod značkou TRANSATLANTIC, očekávaly se výsledky z řádů VELKÝCH. Vždyť debut, nazvaný začínajícími písmeny těchto pánů, společně s jen o rok mladším bráchou tvořili dvojici, která ve své době řádně provětrala žánrové závěsy, byť pouze po okraj naplňovala stylové limity a stala se jakousi diplomovou prací na téma progrock. A jelikož zkoušku absolvovali profesoři na slovo vzatí, nebylo o zážitku pochyb.

V okamžiku, kdy nakonec přestalo nekonečné odpočítávání dnů do vydání „The Whirlwind“, se však žádné bujaré veselí nekonalo. Album vyšumělo do prázdna, přestože nijak slyšitelně nepodlézalo laťku dvou předchůdců. Kámen úrazu tkvěl v x-té variaci „nealmorseáckého“ progrocku, přes kterou se v té době dalo zakopávat. I já jsem se cítil Nealovým rukopisem, jenž nejvíce ovládal výraz nahrávky, nemálo znaven a na čas si dal od jeho aktivit pauzu. Ta se protáhla takřka do dnešních dnů, a to už nám po světě koluje čtvrtý kotouček naší supergroup s názvem „Kaleidoscope“, který již dokonce slaví svůj první rok.

Asi není těžké odhadovat, kde mají jeho kořeny půdu a jakým směrem se natahují jeho výhonky. Předvídatelnost totiž je tím, co „Kaleidoscope“ nejvíce vystihuje. Každá nota, harmonie či přechod je dobře přátelenému fanouškovi této muziky předem znám, až je často čím dál těžší uvěřit, že tito pánové skutečně skládají nové písně a pouze nepozměňují již vymyšlené. Paradoxnější na tom je, jak nelehké je nakonec nepodlehnout. Přes tu učebnicovou „studenost“ se totiž materiál stále skvěle poslouchá, a pokud jste si, tak jako já, dali od podobné muziky vale, nebudou vás výše uvedená fakta dráždit. Jak by řekl klasik, kde nejsou žádná očekávání, můžete se jen nechat překvapit. I když není čím.

Znáte-li totiž rituály TRANSATLANTIC, nerozruší vaše kanálky smyčce, uvozující monumentální „Into The Blue“, ani vás nerozhodí následující sladkobolná balada „Shine“, přesně vedena v Nealově naléhavém duchu. Čert vem menší účinek, než když jste poprvé vzlykli při Morseho evergreenu „Cradle To The Grave“. Přilnout k následující optimisticky naladěné dupárně „Black As The Sky“ není vůbec těžké, neb sólové přestřelky patří mezi mistrovsky prezentované a nijak nenarušující dějovou nit. Tu poté trošku zpomalí druhá baládka „Beyond The Sun“, ukazující se jako jediné větší škobrtnutí, ale přihlédnete-li k potřebám ženské populace, která rádo tuto bolístku pofouká, nakonec promíjíte. Nakonec vás čeká stylově titulní skladba a co víc, v půlhodinovém hávu, pochopitelně. Stále se totiž pohybujeme na progrockovém kolbišti a to má své jasně zažité obyčeje.

A těm nadále vládne konzervativní vyznění. Však také skutečný progresivní přístup nikdy nebyl účelem tohoto uskupení. Radostné muzicírování vždy hrálo prim, a že se na tom pranic nezměnilo, dokazuje i bonusový disk, plný vydařených předělávek ortodoxně známých šlágrů zásadních rockových interpretů. TRANSATLANTIC zkrátka vydali novou desku a sluší se dodat, že tentokráte bez velkých očekávání a s tím spojených možných zklamání.