Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
