Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
1. Poupée de cire, poupée de son
2. Une Fleur dans le cœur - 3:03
3. Initials B.B.
4. Mon Amour, mon ami
5. Polichinelle
6. La Maritza
7. Sœur Angélique
8. Dis-moi poupée
9. Lilith
10. En Alabama
11. Wahala Manitou
12. Je n'ai besoin que de tendresse
13. La Licorne d'or
14. J'ai le mal de toi
15. Poupée de cire, poupée de son
16. Les sucettes (bonus)
O čem je šanson? Je to drama v kostce, jak říkala paní Ljuba Hermanová, spíše se žije, než zpívá. Není ani tak o práci hlasivek, jako o stavu někde hluboko uvnitř zpěváka. Z toho všeho plyne, že zpívat ho rozhodně nemůže každý. A teď si představte, jak asi může jeho zpracování vypadat od krále vážné hudby pro chudé Christofera Johnssona. Hrůzostrašně je slabé slovo. Náš hrdina prostě skladby vzal a srovnal je do typické THERION lajny (zvony, sbory, chorály, cinkání, cvrlikání "operních" fňuken a pod tím vším jeho monumentální riff "ttddtdd" TM, všude kam se podíváš). Z písní pak buď vystavěl spartakiádu s ABBA refrény, nebo je romanticky "zploužákovatěl" (vemte za příklad třeba "La Maritzu" v příšerně upištěné cajdákové verzi od THERION a srovnejte s výstavní verzí Hany Hegerové "Co mi dáš") - něco tak příšerného se skutečně jen tak neslyší. Můžeme se bavit o instrumentaci, produkci a kolik bodů si za to zaslouží, pro tuhle odpornost by však i -666 bodů bylo málo. "Květy zla" - ano to jediné sedí.
Máte rádi šanson? Pokud ano, pak se tomuhle paskvilu vyhněte obrovským obloukem. Jinak se vám totiž při jeho poslechu bude neustále otevírat v nožík v kapse a zaboha se nezbavíte obrovské chuti s ním vykastrovat toho, kdo takovýmhle způsobem dokázal věci zprnit a postavit úplně na hlavu.
19. března 2013
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Jirka.Manager
6 / 10
Odrhovačka která rychle chytne ale zároveň rychle pustí.
Nejdřív jsem byl skeptický, ale INTERPOL si mě znovu získali. Jasně, energii a hitovost prvních alb už nečekejte, přesto si kapela zachovává ono neuchopitelné kouzlo, které poznáte na sto honů. Intimní, hladivá a překvapivě podmanivá deska.
Táto kapela už tuším viac púta svojou vyšinutou HR politikou ako hudbou. Toto je vážne slabotka. Plytčina bez nápadov. Wow, máte výborného bubeníka! A čo ďalej?
Jsou nahrávky spadající do šuplíku atmosférický black metal, které vás při poslechu neotravují, příjemně tečou jedním uchem dovnitř a druhým ven a chvílemi mají blíže k ambientu. Opravdu velmi pěkná hudba na pozadí, ale co jsem to vlastně poslouchal?
Svět hoří, asfalt měkne a čtyřka z Oklahomy k tomu dodává soundtrack. Další porce sonické beznaděje od kapely, která dokáže proměnit lidskou úzkost v překvapivě návykovou formu.
Bergenská smečka zjednodušila projev směrem k studenému, agresivnímu meloblacku, který mgłavě připomene tvorbu jistých kontroverzních Poláků. A ono to funguje. Čitelný, přístupný, dynamický materiál působí přiměřeně epicky i bez větší orchestrální pompy.
Výživná směs žánrů, mathrockový základ, melodie, emo nálady i post hardcore útočnost. Neposedná rytmika žene skladby do neustálých změn a výrazný ženský vokál umí být přirozeně zpěvný, ale též vyhroceně útočný. Alternativa v tom dobrém slova smyslu.
Francúzsky black metal bol vždy trochu „iný“, a MOURIR tento stereotyp potvrdzujú. Za valivým, pomalým tokom disonantného čierneho kovu, zamračenom ako pán na obale dosky, sa skrýva prekvapivá dávka melódií. Na ploche 40 minút sa tento kontrast neopočúva.