Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to tak vypadá, že oslava čtvrtstoletí fungování THERION, kterou si asi leckterý klasický příznivec těžkého kovu představoval poněkud jinak, způsobí mnohem více užitku než dříve prorokované škody. A i když to nejspíš na stájovém ředitelství v Nuclear Blast nebudou chtít moc slyšet, neboť přesně tam odmítli „Les Fleurs Du Mal“ finančně podpořit a poslali s ním Christofera Johnssona k šípku (resp. k vlastnímu nakladatelství „Adulruna“), vymyslel to nakonec principál švédské hydry brilantně.
Vlastní klasiky a podobné symfo-metalové perly nechal být, a pro potřeby kompletně převzatých „Květů zla“ se vrhnul tam, kde bychom to my všichni, co kapelu známe jako své boty, čekali možná nejméně, totiž do vod francouzského popu a šansónu přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.
Výsledek, kterému se nicméně člověk (resp. metalista přivyklý obligátní angličtině) nedostává na kobylku úplně nejlehčeji, je však k pohledání. Absolutně netuším, kde Johnsson vzal či naposlouchal všechny původní francouzské originály, ale jisté je, že je vybral mistrně, neboť až na výjimky nepostrádají výbornou melodii a patřičný dramatický nádech, což je pro jeho cítění metalu hotovou živou vodou. Ve vybroušených kovových aranžích a s pomocí místy až operně zvučných hlasů Lori Lewis a Thomase Vikströma (dvakrát si zapěl i nyní už ex-člen skupiny Snowy Shaw) tak vzniká unikátní spojení dvou zdánlivě rozdílných hudebních světů, které má velmi silný potenciál, o umění provokovat ani nemluvě.
Navíc mu nechybí ani nenásilně naroubovaná návaznost na dosavadní tvorbu THERION, takže pokud měl třeba někdo při shlédnutí videoklipů ke skladbám „Poupée de cire, poupée de son“ a „Je n´ai besoin que de tendresse“ pochybnosti o Christoferově duševním zdraví, může je klidně hodit za hlavu. Tenhle pán totiž vždycky moc dobře věděl, co dělá a proč to dělá, a nejinak tomu je i v tomto výročním, oslavném případě.
8 / 10
Les Fleurs Du Mal (2012)
Sitra Ahra (2010)
Gothic Kabbalah (2007)
Sirius B (2004)
Lemuria (2004)
Live In Midgard (2002)
Secret of The Runes (2001)
Deggial (2000)
Crowning of Atlantis (MCD) (1999)
Vovin (1998)
Eye of Shiva (singl) (1998)
A Zaraq Arab Lucid Dreaming (EP) (1997)
Theli (1996)
Siren of The Woods (singl) (1996)
Lepaca Kliffoth (1995)
Beauty In Black (MCD) (1995)
Ho Drakon Ho Megas (1993)
Beyond Sanctorum (1991)
... Of Darkness (1991)
Time Shall Tell (1990)
Beyond The Darkest Veils Of Inner Wickedness (demo (1989)
Paroxymal Holocaust (demo) (1989)
Vydáno: 2012
Vydavatel: DIY
Stopáž: 47:56
Tracklist:
1. Poupée de cire, poupée de son
2. Une Fleur dans le cœur - 3:03
3. Initials B.B.
4. Mon Amour, mon ami
5. Polichinelle
6. La Maritza
7. Sœur Angélique
8. Dis-moi poupée
9. Lilith
10. En Alabama
11. Wahala Manitou
12. Je n'ai besoin que de tendresse
13. La Licorne d'or
14. J'ai le mal de toi
15. Poupée de cire, poupée de son
16. Les sucettes (bonus)
Nejdřív jsem byl skeptický, ale INTERPOL si mě znovu získali. Jasně, energii a hitovost prvních alb už nečekejte, přesto si kapela zachovává ono neuchopitelné kouzlo, které poznáte na sto honů. Intimní, hladivá a překvapivě podmanivá deska.
Táto kapela už tuším viac púta svojou vyšinutou HR politikou ako hudbou. Toto je vážne slabotka. Plytčina bez nápadov. Wow, máte výborného bubeníka! A čo ďalej?
Jsou nahrávky spadající do šuplíku atmosférický black metal, které vás při poslechu neotravují, příjemně tečou jedním uchem dovnitř a druhým ven a chvílemi mají blíže k ambientu. Opravdu velmi pěkná hudba na pozadí, ale co jsem to vlastně poslouchal?
Svět hoří, asfalt měkne a čtyřka z Oklahomy k tomu dodává soundtrack. Další porce sonické beznaděje od kapely, která dokáže proměnit lidskou úzkost v překvapivě návykovou formu.
Bergenská smečka zjednodušila projev směrem k studenému, agresivnímu meloblacku, který mgłavě připomene tvorbu jistých kontroverzních Poláků. A ono to funguje. Čitelný, přístupný, dynamický materiál působí přiměřeně epicky i bez větší orchestrální pompy.
Výživná směs žánrů, mathrockový základ, melodie, emo nálady i post hardcore útočnost. Neposedná rytmika žene skladby do neustálých změn a výrazný ženský vokál umí být přirozeně zpěvný, ale též vyhroceně útočný. Alternativa v tom dobrém slova smyslu.
Francúzsky black metal bol vždy trochu „iný“, a MOURIR tento stereotyp potvrdzujú. Za valivým, pomalým tokom disonantného čierneho kovu, zamračenom ako pán na obale dosky, sa skrýva prekvapivá dávka melódií. Na ploche 40 minút sa tento kontrast neopočúva.
