Na úvod musím bez mučení kápnout božskou. Je to možná zvláštní, ale EPICA a jejich tvorba mě doposud míjeli. Sice jsem slyšel předchozí album „Design Your Universe“, ale nezanechalo ve mně žádný hmatatelnější vjem. Teď, zpětně po poslechu letošní novinky, se tomu nepřestávám divit, protože tato dvě alba se od sebe až zase tolik neliší. Ale to druhé na mě bezpochyby zapůsobilo.

A co mě na „Requiem For The Indifferent“ zaujalo? No, lhal bych, kdybych nezačal hlavní devizou EPICY, zpěvačkou a sluníčkem v jedné osobě, Simone Simons, o jejímž vizuálním kouzlu se lze přesvědčit z klipů či fotografické dokumentace na internetu. Zpěvačku a frontwoman ovšem tvoří především její hlas, schopnost pracovat s ním a také s posluchači/diváky. O pěveckém umu vás Simone přesvědčí kupříkladu v pomalé písni „Delirium“, která na úvodních 40 vteřin připomene široké ruské stepi a širokou ruskou duši (tímto nechci nijak dávat do souvislosti název písně s ruskou náturou!). Simonin hlas vás vede a hladí. Zkrátka a dobře, chytí vás za srdce.

Podobný dojem lze zprvu nabýt u „Deep Water Horizon“, kde Simone opět svým zpěvem šáhne posluchači po osrdí, avšak v druhé půlce se song „zvrhne“ a o slovo (tedy spíše řev a mikrofon) se přihlásí šéf kapely a hlavní skladatel Mark Jansen, jehož zpěv je klasickou variací na model „kráska a zvíře“. Ačkoli většinu zpěvu obstarává Simone, Mark také umí pěvecky zařádit („Stay The Course“).

Album kromě zpěvu a muzikantských výkonů, které jsou v daném případě s producentským přispěním workoholika Saschy Paetha v pořádku, obecně dělá zejména skladatelská potence a schopnost zaujmout posluchače. V tomto ohledu má „Requiem For The Indifferent“ výchozí situaci poněkud ztíženou, protože představuje více než 70-ti minutový monolit, do něhož se zprvu posluchačsky proniká nesnadno. Vsadím se, že na první poslech by mi deset lidí vypíchlo desatero různých momentů, jimiž je album dostalo.

Chce to tedy pár (raději ale více) poslechů, než se onen, na první pohled celistvý, monolit pomalu začne drolit. Neříkám, že se uvnitř něj nenajde i prázdná dutina (spíše než jednotlivé songy se jedná o hudební pasáže), ale tvrdý a kvalitní granit převažuje. Nejlepším a současně největším šutrem (zůstanu-li u geologické hantýrky) je závěrečný desetiminutový opus „Serenade Of Self-Destruction“, v němž dává EPICA ohledně symfonického a vokálního provedení takovým THERION pořádně na prdel (a to jsem ještě neslyšel poslední „francouzský výtvor“ projektu páně Johanssona).

Osobně si myslím, že EPICA minimálně na předchozím albu opustila žánr čistě goticko-metalové škatulky a zamířila zcela na špici současné symfonické metalové scény. Dříve jsem tyto Nizozemce házel do jednoho pytle s dnes již neexistujícími krajany AFTER FOREVER, ovšem tuto situaci mám nyní ulehčenou, neboť AFTER FOREVER již nefungují a současná EPICA má svůj vlastní hudební ksicht (tento výraz se rozhodně netýká vzhledu zpěvačky).

Je slyšet, že kapela skladatelsky vyspěla, a hraje, co a jak chce. Samozřejmě je za ní znát cinkot zlaťáků vydavatele, který jistě nešetřil na vydáních ve studiu v očekávání návratnosti vynaložených prostředků. EPICA sice nevyužívá žádných nových postupů, ale zcela jistě ji v daném ranku odlišíte od čím dále více popovějších WITHIN TEMPTATION či burtonovsky pitoreskních NIGHTWISH.