Symfonický metal (jak tento styl sám sebe s oblibou charakterizuje) se jako hudební terminus technicus za posledních pár let dostatečně zažil a mnohdy je používán i tam, kde se jen trochu více přezvučí klávesy. V kombinování rockových nástrojů se symfonickým orchestrem jsou světová špička italští RHAPSODY, většina ostatních kapel jen více či méně střídá ony dva odlišné styly, jinými slovy vecpe do speed metalu orchestrální partie a hned jsou symfonici. Nakolik je termín symfonický metal skutečně přiléhající pro většinu dnešních, takto označovaných nahrávek, nechme do diskuze.

EPICA orchestru využívá poměrně hodně, a tak jí symfonické označení alespoň prozatím ponechme. Hlavní mozek této holandské kapely je Mark Jansen, který v EPICE beze studu pokračuje tam, kde v AFTER FOREVER skončil. Zatímco jeho dřívější spoluhráči si drží rozumnější přístup ve využívání orchestrálních aranží, Mark to v EPICE rozbalil naplno. Nemohu říci, že by to bylo ku prospěchu věci. Orchestrální aranže jsou sice pěkné a znějí mohutně, ale znějí až příliš křečovitě a samoúčelně. Všeho moc škodí, navíc když jsou až zbytečně potlačené kytary. Ku škodě věci také je, že Mark tlačí svou pěvkyni Simone Simons do poloh, které Floor Jansen (kterou považuji za vůbec jednu z nejlepších metalových pěvkyň) zvládala bez problémů. Simone má značné obtíže s přechodem mezi tóninami, pomáhá si přeskočeným, operním hlasem a někdy je to až příliš nápadné. Ale třeba se ještě vypracuje, má zatím pouhých dvacet let. Aby nebylo té kritiky příliš, musím dodat, že v EPICE stejně jako dříve klade Mark Jansen důraz na melodie a některé se mu na novém albu skutečně povedly.

Album pochopitelně musí začít mohutným orchestrálním intrem. Intrem, které v sobě „lehkou“ inspiraci v Poledourisových soundtracích ke Conanovi nezapře. Lyricky se skupina  inspirovala odkazem kultury Mayů a jejich proroctví (údajný konec světa má být v roce 2012). Úvodní rozjezd aneb „Dance Of Fate“ mi přijde z celého alba nejzdařilejší, má správný říz a netrpí únavovým syndromem zbytku desky. Ještě bych zmínil moc pěkné, vícehlasné zpěvy v předposlední „Another Me "In Lack´ech"“. Asi nejsilnější skladba s velmi chytlavým refrénem se skrývá pod názvem „Force Of The Shore“. Ten refrén…. kde už jsem ten nápěv jenom slyšel? Nebylo to náhodou „To Mega Therion“? EPICA se holt ráda inspiruje, někdy ale až moc okatě. Pomalé písně jsou však špatné, utahané a nudné, stejně jako závěrečná desetiminutovka „Consign to Oblivion“. Výjimkou je moc pěkná baladička „Solitary Ground“, kde kapela více sází na samotnou melodii než na pestrost aranží. Celkově vzato „Consign To Oblivion“ žádný zázrak není. Pár slušných melodií a spousta vaty zabalená do bombastického pláště. Kde ovšem nejsou pořádné základy, tam se sebekrásnější zámek stejně zbortí.