Řeknu vám, že GRIDLINK to mají už od své první nahrávky rozehráno na silný kultovní status. Tři roky staré album „Amber Gray“ je slušnou ukázkou z hlediska stopáže minimalistického přístupu ke grindcore a svým způsobem i nezpochybnitelným návratem k jeho úplným kořenům.

Proč však o GRIDLINK hovořit jako u kultovní brusce? Tak předně je v tom výroku i kus nadsázky, ale přesto se dá říci, že skupina, jejíž hlavní tvůrčí mozek žije v Japonsku a zbytek pak ve Spojených státech si už jen díky faktu, že se má stále čile k světu, zaslouží respekt. V dnešní době jednoduché komunikace napříč celým světem se sice nejedná o nic ojedinělého, ale jsem prostě toho (možná trochu konzervativního) názoru, že fungování hudebního tělesa napříč kontinenty stále stojí nemalé úsilí.

Na druhou stranu by stopáž obou dosavadních nahrávek GRIDLINK mohla svádět k domněnkám, že si skupina tento svůj interkontinentální handicap co nejvíce kompenzuje. Ona to zároveň je i není pravda. Neurvalá prvotina „Amber Gray“, stejně tak zvukově i technicky vypilovanější novinka „Orphan“ nabízí jen o něco málo přes deset minut hudby, ale v obou případech se dá prohlásit, že v rámci možností i hudby značně energické a pestré.

V řadách kapely působí jména spjata s kapelami jako DISCORDANCE AXIS, PHOBIA anebo BURNT BY THE SUN, což sice samo o sobě ještě další kvalitu nezaručuje, ale určitý stupeň solidního řemesla už ano. „Orphan“ však nabízí více, než jen to. V úvodu zmiňovaný návrat ke kořenům žánru probíhá hlavně v úrovni energie a vzteku, kteréžto jsou koncentrovány do těžišť jednotlivých krátkých skladeb. Ty ve většině případů jen sotva překročí hrací čas vymezený jednou minutou, ale i tak stihnou nabídnout pestré představení spočívající v kreativní kytarové hře a drtících, dopředu vytažených bicích.

Když si posluchač nechá album prohnat hlavou poprvé, tak mu v ní zřejmě příliš mnoho poznatků nezůstane. Když se však s každou další exkurzí do této bláznivé expozice začne soustředit na její větší i tintěrnější detaily, tak určitě ocení záplavu zdařilých riffů, nezřídka si pohrávajících i s větším melodickým cítěním, než by se u podobné produkce dalo očekávat. S každým dalším odklepáním, startujícím jednotlivé skladby se dostavuje pocit velmi dobře odvedené práce, která nespoléhá pouze na prvotní spokojenost po zběsilém extrému bažícího ucha, ale uspokojí i náročnějšího konzumenta, hájícího názor, že grindcore není jen bordel a zmatek.