Spoutat magii epického prožitku do hudební formy bylo odjakživa snem mnohých. Zachytit onen unikátní dojem, ze kterého člověka málem zapraští v kostech, podmanit ho své vůli tak, aby mohl být kdykoliv znovu připomínán, a vybrat odpovídající prostředek, jehož prostřednictvím se tento zvláštní druh konzervace uskuteční. To všechno lákalo a stále láká nepřeberné davy muzikantů a mezi nimi zvlášť ty metalové, jejichž „loviště“ jsou pro podobná počínání jako stvořená. Vzpomeňme kapel typu THERION, NILE nebo dejme tomu MELECHESCH - jak moc zajímavá alba za nimi kolikrát zůstala, a nakolik k tomu přispěla právě skutečnost, že jim šlo právě o onen zmiňovaný epický prožitek, v daném případě silně ovlivněný kulturou středního východu, respektive Egypta.

Chci-li pak v této souvislosti mluvit o čerstvě debutující kanaďanech AETERNAM, musím říct, že na výše zmíněná jména jsem si nevzpomněl náhodou. Pětice z Quebecu je totiž pozoruhodná právě pro výhradní soustředění své tvorby na zmiňované kultury, které sice neznamená bůhvíco převratného, ale v podobě, v jaké je podáno na „Disciples Of The Unseen“, nezapře spoustu známek velmi precizního provedení. Album, zasvěcené v duchu svého středo – východně – egyptského konceptu (je otázkou, jak moc ho narušuje např. název skladby „Hamunaptra“, odkazující na „pouhé“ vymyšlené město ze slavné série filmů o Mumii) výhradně historické orientální atmosféře, je proto z těch, která by rozhodně neměla uniknout nikomu, kdo se kdy jen trochu otřel o výpravný, epický metal, vybroušený z poctivého kovu smrti.

Důvod je prostý. Koncentrace výrazných melodických motivů, tradičního, nicméně poměrně poutavého deathmetalového materiálu a milimetrově přesných aranží zde narostla do skutečně nepřehlédnutelných rozměrů. A rázem je na světě překvapení, hodné nejen okamžitého úpisu smlouvy s Metal Blade. AETERNAM jsou jako divoká horda Arabů na velbloudech, kteří, místo aby před písečnou bouří prchali, ženou ji před sebou jako stádo dobytka na porážku. S důrazem na detail malují napjatou nervní atmosféru (gradující sbory v „Angel Horned“), znovu a znovu přicházejí se zdravě sebevědomými riffy a melodiemi („Esoteric Formulae“, „Hamunaptra“ nebo „Circle In Flames“) a na důkaz toho, že jim to všechno pospolu pěkně funguje, dokáží také ubrat na tempu a vytasit se s výstižným melodickým zpěvem („The Coronation Of Seth“) či přímo folklórním intrem („Iteru“). V souladu s poměrně konzervativní stopáži v sobě album neukrývá žádné zásadně nevyrovnané místo, přičemž zároveň nabízí spoustu vybroušených instrumentálních výkonů, mezi nimiž je nutno vyzdvihnout i razantně technickou hru bubeníka Antoineho Guertina.

Detailnější rozbor zřejmě netřeba, byť zastánci radikálního stupňování metalového vývoje by k tomu ještě určitě rádi řekli své. Já mám však naprosto jasno a tipuji na jednoho z kandidátů na epic/death metalový objev roku, respektive mě nenapadá jediný argument, který by tuhle kandidaturu vylučoval.