Na začátek roku se patří dodat do mého playlistu něco kvalitního exotikou načichlého kovu. Loni jsem si touto dobou lebedil s tuniskou úderkou MYRATH, která natočila jednu z nejfortelnějších power metalových desek roku. Letos mě na přechodné posluchačské adrese nečekaně zastihla tajemná zásilka z Kanady. AETERNAM se dosud honosili dvěma řadovými deskami, album „Ruins of Empires“ završuje starověký triumvirát. Takže vzhůru do dávných impérií, která poznala, že strmý vzestup znamená ještě strmější pád.

Asi nepřekvapí, že kapela pochází z produktivní frankofonní quebecké líhně a její frontman Achraf je rodákem z Maroka. Tedy nepřekvapí poté, co vyslechnete první tóny otvíráku a singlu „Damascus Gate“, v němž se AETERNAM otevřeně hlásí k blízkovýchodním aranžím, které zpopularizovali izraelští mesiáši ORPHANED LAND. K nim mají Kanaďané koneckonců filozoficky blízko, neboť i oni inklinují k power metalovému bombastu s příměsí technického death metalu, pochopitelně hutně dochuceného orchestrálními samply a etnickými nástroji.

Na rozdíl od ofenzivních deathových úderek typu MELECHESH či symfonických klepačů FLESHGOD APOCALYPSE AETERNAM sázejí na techničtější, melodičtější projev, v němž se aranže velmi organicky prolínají s kytarovou složkou. Dvojzápřah Achraf Loudiy – Maxime Legault se nespecializuje ani tolik na drcení skal, ale naopak sympaticky obtahuje a rozvíjí exotické motivy, které tvoří základ jednotlivých skladeb. Loudiy přepíná mezi řevem a čistým vokálem, který obstarává vyklenuté refrény. Jeho projev je přesvědčivý, byť hnidopich by určitě poukázal na to, že třeba ve srovnání se Zaherem Zorgatim z MYRATH působí jeho melodický zpěv emocionálně ploše a chybí mu větší rozsah. Ale hudbě AETERNAM slouží věrně.

Kapela zvolila velmi šťastnou „konzervativní“ stopáž, kterou využívá s rozmyslem. První tři skladby jasně definují největší zbraně v arzenálu quebeckých cestovatelů – cit pro blízkovýchodní melodie, které hladce zapadnou do metalového krunýře, solidní refrény, instrumentální zdatnost, kompoziční členitost. Jistým zlomem je balada „The Keeper of Shangri-La“. Marně pátrám v paměti, zda jsem v metalu slyšel takto využité čínské „plačící dřevo“ Er Hu. Kapela jeho sténání včleňuje do epických aranží, které velmi evokují skvělé wu-shu soundtracky slavného skladatele vážné hudby Tan Duna (Hrdina, Tygr a drak) – a ve slokách navíc překvapivě přepíná do rozverných renesančních vybrnkavaček. Celek je jednoduše okouzlující.

Deska jako by tím dostala pozitivní kick – následující skladby jsou úpornější, živější, jako by se AETERNAM dostali do vyšších provozních obrátek. Balady obecně patří k největším devizám. „Ruins of Empires“ komorně vrcholí arabskou romancí „Nightfall on Numidia“, která tvoří křehký kontrapunkt k mohutným sborovým nástupům výhružných fláků „Fallen Is the Simulacrum of Bel“ a „Colossus“. Dramaturgicky zamrzí snad jen to, že závěrečná „Zadyin Arga“ nedosahuje kvalit vrcholů a finále tak trochu odfoukne pouštní vítr.

Milovníci metalové exotiky rozhodně nekupují velblouda v pytli. „Ruins of Empires“ je po všech stránkách poctivě vykovaná zbroj, kterou lehce sráží jenom nepůvodnost zdobných ornamentů. AETERNAM s nimi ale nakládají tak lehkonoze a obratně, že to nakonec nepředstavuje vážný problém.